This Is Sempiternal!

Snad o žádné corové kapele se nevede tolik internetových diskuzí a hádek jako o Bring Me The Horizon. Každý jejich krok je pečlivě sledován a následně buď adorován nebo naopak zatracen a nic mezitím, buď je zbožňujete nebo nesnášíte. BMTH ušli od začátku kariéry dlouhou cestu od deathcorových debutů přes stěžejní album Suicide Season, které je vyneslo do metalového hudebního nebe až k překvapivě melodičtějšímu There is a Hell…

Album s experimenty, které umě míchá metalcore, elektroniku a post-hardcore se ukázalo jako dobrý tah a album se stalo nejúspěšnějším počinem v kariéře této mladé kapely… tedy až do chvíle než vyšla jejich poslední deska Sempiternal. Album mělo oficiální vydání 1. dubna, ale už od konce února koluje celá nahrávka internetem a vzbudila další kolo čerstvé hysterie, která kolem kapely už nějaký rok panuje. Sdíleli, komentovali, kritizovali a chválili i zatvrzelí odpůrci této bandy. Bring Me The Horizon jsou prostě fenomén. Jaké je tedy jedno z nejočekávanějších alb toho roku?

Překvapivé a překvapivě dobré. Parta ze Sheffieldu našla novou inspiraci, myšlenku a celé to zabalila sice do ještě melodičtějšího kabátku, než se čekalo, ale úspěšný základ zůstal stejný. Zdá se, že tato deska bude skutečně vrcholem jejich kariéry. Tolik diskutovaný a obávaný hlasový výkon frontmana Olivera dává desce šťávu, konečně jsou tu slyšet i čisté vokály a nejen screamo střídané řevem a alespoň na albu tak jeho výkon zavře všem kritikům na chvíli pusu. Z původního deathcoru zbylo sice jen torzo, ale obsah i forma krásně navazuje na předchozí populární album. Místy sice melodičností a netradičním soundem už zavání (jako už bylo stokrát řečeno, ale to na skutečnosti nic nemění) kapelami jako Linkin Park nebo 30 Seconds To Mars (Can You Feel My Heart) ale v dnešní době přijít s něčím úplně novým je defacto už skoro nemožné.

Jasným favoritem je už úvodní Can You Feel My Heart, která vás svým elektro zvukem na chvíli vyvede z míry a dá se říct, že je „nejměkčí" věcí na albu. Její refrén „Can you hear the silence? Can you see the dark? Can you fix the broken? Can you feel, can you feel my heart?" ale z hlavy prostě nedostanete. Sleepwalking a Shadow Moses jsou dalšími jasnými favority už od vypuštění alba do éteru. Černým koněm může být House of Wolves - rychlá, naštvaná a energická nálož, ve které ani text nekulhá. Song Anti-Vist (Middle fingers up if you don't give a fuck) připomíná staré dobré časy ze Suicide Season (We will never sleep, 'cause sleep is for the weak and we will never rest, 'til we're all fucking dead) a potěší zastánce starých BMTH.

Dobře napsané chytlavé texty, silné breakdowny, hlas Olieho, s jehož výkonem kapela stojí a padá, jsou hlavními tahouny na albu. BMTH znějí jinak, jsou nepředvídatelní, nebojí se změn. Je nutné si přiznat, že udělali další krok do mainstreamu ale mají neuvěřitelnou přednost: vždycky je bezpečně poznáte, což je v záplavě metal- a všemožných corů obdivuhodný úkol. Jediným černým stínem na desce je tak jen nepřítomnost kytaristy Jony Weinhofena a následné řešení a vytahování osobních antipatií na Twitteru a koncertech. A také nahlas několikrát vyřčená skutečnost: jestli to, co předvedli BMTH na této desce v plné kráse, dokážou alespoň z poloviny tak dobře zahrát a hlavně zazpívat (že, Olivere) naživo. Přesvědčit se můžeme už letos v květnu v Roxy a BMTH tak snad napraví svůj rozpačitý výkon z minulého vystoupení v ČR.