The Resistance - recenze

Britští Muse prorazili celosvětově s deskou Black Holes and Revelations a tudíž byla následující deska The Resistance velmi očekávaná. Vzhledem k tomu, že se blíží datum listopadového pražského koncertu a vydání nové desky The 2nd Law (2. října), bylo by prozatím nejspíš dobré si trochu zrekapitulovat, s čím se kapela ukázala před třemi lety.

Vůdčí osobností je kytarista a zpěvák Matt Bellamy, člověk nadaný výjimečnými hudebními dovednostmi ať už se týká komponování, zpěvu či jeho vytříbeného stylu hry na kytaru a klavír. Tentokráte si připravil osm skladeb a jednu symfonicku suitu v délce třinácti minut, kterou rozdělil na tři části, a na které se podílel 25-ti členný orchestr.

Pokud bych měl shrnout desku jako celek, řekl bych, že ubylo rockového drajvu a vzrostl důraz na Bellamyho zálibu v klasické muzice (především romantické klavíristy). Důkazem může být závěrečné fáze skladby United States of Eurasia, která nese název Collateral Damage, nebo samzořejmě samotná suita Exogenesis. Ke všemu došlo ke zdůraznění obdivu k slovutným Queen, který je především slyšet už ve zmiňované United States… Někomu ty okaté citace nemusí vyhovovat, ale mně jako velkému fandovi Queen to nevadí vůbec a naopak dokážu ocenit, když někdo umí napodobit ten originální sound, jakým se hardrockoví velikáni mohli pyšnit. Deska se rozjíždí vcelku klasickými peckami Uprising a Resistance. Taneční tempo, melodické refrény a rázná kytarová hra. Tyhle dvě skladby si nezadají se staršími rockovými skladbami á la Supermassive Black Hole. Především Resistance se může pyšnit hypermelodickým refrénem a dostala mě na první poslech.

Pak ale najednou přijde rána a už zní Undisclosed Desire, která by se neztratila na desce kdejaké moderní popové hvězdičky. Absence kytary, funky basa a taneční tempo jak na diskotéku. Tohle by se asi příliš čekat nedalo. Ale je pravda, že na rozdíl od typického středního proudu nepostrádá nápad a opět kouzelnou melodii. Je to navíc poprvé, co na desce Muse zazní slapovaná basa. Na desce nechybí ani balady jako například dojemná Guiding Light s jedním z nejlepších Bellamyovských sól. Tahle věc se určitě na stadionech neztratí. Další klidnější skladbou je I Belong To You, která obsahuje také některé klasické vlivy, ale v tomhle případě jde o poněkud slabší záležitost. Za nejtvrdší skladbu desky bych asi označil zároveň i nejdelší samostatnou skladbu alba, sedm minut trvající Unnatural Selection, celkem členitou záležitost s hardrockovými riffy a dává vzpomenout na nejtvrdší momenty kapely. Pádivá MK Ultra je dalším klasickým kouskem nijak výrazně nevyčuhujícím v diskografii Muse.

Třídilná suita Exogenesis a její úvodní část Overture připomíná nějaký soundtrack k filmu z vesmírného prostředí, ačkoliv mi ten úvodní motiv přijde odněkud vyloženě vykradený. Druhá část symfonie Cross-Pollination se rozjíždí klavírním cvičením a evokuje ty největší klavírní velmistry. Dohromady mi celá symfonie příliš nezapadá, ale rozhodně se můžou jednotlivé části pochlubit skvostnými momenty.

Celkově vzato, Muse se pokusili svou tvorbu opět posunout trochu jiným směrem, a vyšlo jim to, tu někdy lépe, někdy hůř. Své nejlepší momenty nepřekonali, ale standard si udrželi. Teď nezbývá než čekat, s čím přijdou na dalším albu. Já věřím, že své rockové kořeny nezradí. A když nic jiného, tak určitě bude jejich pražský koncert stát za návštěvu.