Slovenští IMT Smile se chystají dobýt Čechy

Zuzana Juskaninová, 01. 12. 2018

„V dnešní době je strašně moc lidí, kteří poslouchají vícero žánrů a vůbec jim nevadí jejich různorodost. Metalista je dnes klidně schopen poslouchat i hip hop. Takových případů je čím dál tím víc. Škatulkování už není moderní. Mně se líbí, když je to otevřené a lidi si můžou vybrat, co chtějí," říká frontman kapely IMT Smile Ivan Tásler.

Oblíbená kapela, u jejíhož zrodu stáli dva bratři, Miro a Ivan Táslerovi, zaplňuje po necelém čtvrtstoletí koncertní sály, vydává nová alba a melodickými tóny, chytlavými texty a především nefalšovanou hravostí a multižánrovým pojetím, neustále dobývá srdce svých fanoušků. Po vyprodaném listopadovém dvojkoncertě v Pražském klubu Roxy jsme vyzpovídali frontmana kapely, Ivana Táslera. Co nám prozradil?

Máte za sebou dvacet let na hudební scéně. Čím si vysvětlujete takový úspěch a stabilitu?

Úplně na to neumím odpovědět. Myslím si, že jsme stále kráčeli po jisté cestě, nenechali se odradit neúspěchy. Spíš jsme se z nich poučili a snažili jsme se vše vylepšit, pokud jsme měli pocit, že to šlo udělat líp. Navíc naše kapela nikdy neustrnula. Točíme pořád nové písně, přestože z kapely muzikanti odchází a přichází noví. Jde to pořád dál a já to mám rád. Může se to zdát zvláštní, když se na to člověk podívá zvenčí, protože jsme vystřídali spoustu muzikantů a zažili i různé změny. Na druhé straně se mi líbí vývoj naší kapely, jak hudební, tak lidský.

Jak se Vám spolupracuje s bratrem Mirem?

My dva jsme velice odlišné povahy, ale v zásadě máme v zásadních věcech společný názor. I když se někdy na začátku ne vždy umíme hned dohodnout, ale později si vždy všechno narovinu vyříkáme. Máme mezi sebou zajímavé otevřené debaty. Často se díváme na stejnou věc jiným pohledem, každý to vnímá trošku jinak a pak najdeme společné řešení. Funguje nám to už hodně let. Nikdy jsme neměli pocit, že bychom my dva neměli spolupracovat.

Jaké byly Vaše hudební začátky? Od mala jste měl úplně jasno, že budete mít kapelu?

Pro mě to bylo jasné už odmala. Mám pocit, že první písně jsem začal skládat jako desetiletý nebo jedenáctiletý. Ve dvanácti jsme vytvořili naši první nahrávku. Začal jsem se tomu věnovat brzo a neměl jsem vlastně v záloze jiné povolání, které bych chtěl v budoucnu dělat. Od začátku jsem věděl, že to bude má cesta.

Kde nacházíte Vaše hudební inspirace?

Hudební vzory máme i my. Bez toho by to nešlo. Já velice rád a velice často poslouchám hudbu. Ať už to byly v začátcích slovenské kapely, které mě ovlivňovaly, jako Tublatanka, Robo Grigorov, tak pro mě v jistém okamžiku byly podstatné formace jako třeba Beatles a vůbec, nahrávky Johna Lenonna. Jsem také velký fanoušek reggae, takže mám moc rád vše kolem Boba Marleyho. Obecně mě zajímá a oslovuje hodně hudebních žánrů, takže je to u mě hodně pestré. Líbí se mi jazzová hudba, hip hop. V rámci toho, co poslouchám, jsem hodně otevřený.

Jak vznikla Vaše spolupráce s Kalim?

Mnozí ji hodnotili jako nečekanou a překvapující.To je pravda. Nikdo možná ani nečekal, že bychom něco takového chtěli společně vytvořit. V zásadě jsou to možná ještě předsudky z jednotlivých táborů, hip hopových, popových, ale mně se zdá a s Kalim jsme toho společně důkazem, že ta doba, kdy se to dělilo na různé skupiny, kdo co poslouchá, je už dávno pryč. V dnešní době je strašně moc lidí, kteří poslouchají vícero žánrů a vůbec jim nevadí jejich různorodost. Metalista je dnes klidně schopen poslouchat i hip hop. Takových případů je čím dál, tím víc. Škatulkování už není moderní. Mně se líbí, když je to otevřené a lidi si můžou vybrat, co chtějí. My s Kalim se díváme na tyto věci podobně. Měli jsme úžasný pocit z toho, že jdeme spolu něco vyrobit. Khalimu se velice líbila písnička, vzápětí napsal text a hned jsme to šli nahrát. Za velice krátkou dobu od našeho prvního telefonátu vznikla píseň. Takže jsem moc rád, že jsme takovou spolupráci zažili. Bylo to velice příjemné. Khali je velice šikovný, talentovaný týpek.

Nové album Sme to stále my jste vydali po třech letech. Čím je specifické?

Je jiné tím, že vznikalo v kratším období, vlastně od dubna do září. V dubnu jsem měl pouze jednu píseň. Vzniklo to velice spontánně a také samotný způsob toho samotného nahrávání byl velice netradiční. Nahrávali jsme to na různých místech., v Kalifornii, v Anglii, v Praze, také v Bratislavě. Dost času jsme nahrávali live,což znamená, že všichni jsme byli v jedné nahrávací místnosti a některé skladby jsme nahrávali analogově, tedy ve studiu s analogovým pultem a pásem, tradiční old school způsob. Na tomto albu jsme ani moc neřešili, jak by to mělo být. Spíš jsme se sešli spontánně, začali hrát a vzniklo toto album.

Jak vnímáte hudební talentové soutěže?

Co mladé talenty, mají dnes lepší šance, než Vy kdysi?Každý se v první řadě musí snažit na sobě pracovat a posouvat dál. Já nevěřím na zázraky ze dne na den. Na soutěže takového charakteru moc nevěřím. Párkrát jsem se vyjádřil tímto směrem a pak jsem se někde dočetl, že Palo Habera mě někde tak trochu zdrbal, proč se k tomu vyjadřuji, tak jsem to pak radši nechal být. Mám ale pocit, že ten přirozenější způsob, jak se k tomu všemu dostat, je pevnější a že člověk na začátku nezažije takové to divadlo a pozlátko. To nemá žádné pevné základy. Je to hezká show v televizi a tou hodinou, když program skončí, je vše zapomenuto. Je to dobře vidět na řadě zpěváků, čest výjimkám. Pouze pár účinkujícím z těchto soutěží se podařilo udržet. Pokud ano, tak často na velice krátkou dobu. Ale jak říkám, čest výjimkám. Například takový Adam Ďurica je jedním z těch, kdo byl v soutěži a dnes je z něj fantastický zpěvák. Vydržel a prošel si různými obdobími. Přesto jsem ale pro takovou tu přirozenější cestu.

Jak hodnotíte domácí a světovou hudební scénu?

Myslím si, že je super, že se konečně dostávají na scénu různé žánry a že tato scéna začíná být velice rozmanitá, pestrá. Je podstatné, abychom různé žánry zažívali i u nás, v našich krajinách. To pomůže, dle mého názoru, domácí hudební scéně celkově. Mainstreamové kapely mě až tak moc nezajímají. Spíš mě baví taková ta žánrovost, jazz, blues, reggae a podobně. Budu rád a je super, když se tyto žánry budou objevovat i u nás.

Přehodnocujete někdy svou tvorbu zpětně?

Jsou možná věci, se kterými nejsem až tak úplně spokojený, ale že bych to chtěl udělat jinak, to už ne. Vnímám to tak, že tehdy jsem to udělal nejlíp, jak jsem uměl. I když teď třeba vím, že kdybych měl ty znalosti, co mám teď, udělal bych to možná technicky a profesně lépe.

Co je pro Vás krom vyprodaných sálů měřítkem úspěchu, co zahřeje na srdci? Co Vás motivuje?

Mám pocit, že hudba a tvorba je něco, co mi dává životní smysl. V první řadě, když se nad tím tak zamyslím, to dělám vlastně pro sebe. Baví mě propojení mezi diváky a kapelou, muzikanty a fanoušky. To je to nejhezčí. V první řadě to musí dávat smysl mně, naplňovat a bavit. Samozřejmě, bez diváků a bez spolupracovníků by to nešlo.

Jak vzpomínáte na svůj projekt s Lúčnicou před lety v pražské O2 areně?

Na tento projekt jsme měli velké štěstí. Věřili jsme tomu a na Slovensku se nám povedlo krásné představení. Hráli jsme to dva roky. Na koncertní programy takového charakteru to byl až netradiční úspěch a obrovská zkušenost. Měli jsme zde možnost spolupracovat s profesorem Nosáľem, režíroval to skvělý Ján Ďurovčík, takže krásné propojení a hodně super zážitků. Z tohoto projektu se natočil dokonce i film, který se objevil v televizi i v kinech. Je to krásné období a věříme, že se k tomu v budoucnosti ještě vrátíme. Doufáme, že jednou to ještě přijde. Samozřejmě pak spolupráce s Ondrejem Kandráčem na písni Sokoly a film Čiara, to všechno bylo super. Zafungovalo to tak, jak nikdo nečekal, jak film, tak písnička. Jsme moc rádi, že jsme mohli být součástí toho všeho.

Co plánujete v novém roce?

Úvod nového roku by měl být oddechový, nebudeme moc cestovat. Pak jsme si řekli, že v roce 2019 se budeme věnovat víc České republice. V létě budeme hrát jen v Čechách. Na Slovensku to budou pouze taková tři hraní. Celé léto jsme si v podstatě vyhradili na Čechy. Zatím máme naplánovaných takových dvacet festivalů a těšíme se na to, že trochu změníme po těch letech prostředí. Slovenská města poznáme opravdu dokonale a tentokrát budeme poznávat i trochu jiná města a jinou republiku. Samozřejmě to pro nás bude znovu něco jiného. Nejsme zde tak známí, takže je to jiný způsob hraní. Každopádně se na to těšíme.

Cítíte tedy rozdíl mezi českým a slovenským publikem?

Je to jiný způsob hraní v tom smyslu, že lidi neznají ty písničky a tím pádem moc nemůžu počítat s tím, že třeba refrén budou zpívat s námi. Je potřeba se na to připravit. Mě to baví, přesvědčit lidi, kteří nás vidí třeba poprvé, že je v danou chvíli dostaneme. Je to pro celou kapelu taková jiná výzva. My jsme to zde v Čechách párkrát zažil a také ti lidé, kteří nás předtím nikdy v životě neviděli, vypadali na koncertě, že jsou vcelku spokojeni a že se jim naše vystoupení líbilo. Moc mě potěšilo, že v Čechách máme možnost hrát pro lidi, kteří nás vidí poprvé v životě. Těšíme se z toho, když na našich koncertech vzniká česko-slovenské propojení. Doufáme, že bude čím dál víc fanoušků i v Čechách a pro lidi bude zážitkem, přijít na náš koncert.

GALERIE