Seal rozdával úsměvy, útěchu i objetí

Středa 16.10.2024 se pro mnohé návštěvníky pardubické enteria areny nepochybně stala jednou z těch, kterou jen tak z hlavy nedostanou. Britský zpěvák Seal doslova rozpumpoval celé publikum a předvedl nezapomenutelný výkon. 

Jako předskokan vystoupil Michal Hrůza se svou Kapelou Hrůzy. Během svého půlhodinového setu odehráli známé písničky, zaznělo třeba „Zakázané uvolnění" nebo „1+1", a skvěle tak připravili atmosféru pro následující kapelu. 

Před začátkem samotného koncertu byla na plátno na podiu spuštěna projekce, která zaznamenávala zpěvákovy úspěchy a důležité životní momenty. Mezitím se na svá místa nachystali členové kapely. Projekce byla zakončena obrovským portrétem přes celé plátno složeným ze spousty zpěvákových fotografií. Diváci na toto zahájení reagovali vášnivým potleskem, který ještě zesílil, když se na podiu objevila hvězda večera. Seal své publikum uvítal slovy: „Czech Republic, you get me!" 

Bez jakéhokoli dalšího prodlužování se rozezněly první tóny novější písně „AIKIN (All I Know Is Now)", která byla skvělým svěžím začátkem. Následovaly starší, přesto pulzující songy „The Beginning" a „Deep Water" ze zpěvákova debutového alba.

Po energickém začátku kapela trochu zpomalila tempo s písněmi „Future Love Paradise" a „I’ve Been Thinking", během které se stalo něco, co asi málokdo čekal. Zpěvák seskočil z podia a procházel se uličkou mezi sedícími posluchači. Občas se zastavil, aby s nimi během zpívání navázal bližší kontakt. V té chvíli se už ale spodní řady zvedají a posluchači z tribun, využívající benevolence ochranky, scházejí na ledovou plochu, která ale rozhodně v tu chvíli ledová není. S návštěvníky koncertu si zpívá z očí do očí, objímá se s nimi a ti drzejší si s ním fotí selfies. 

Během písně „Prayer for the Dying" se Seal rozhodl postavit na prázdnou židli, snad aby ho mohlo vidět víc lidí a nezmizel v davu, který se kolem něj neustále rozrůstal. Během závěrečné části skladby a dlouhého potlesku se vrátil na podium. Chvilkové ticho, které nastalo, když se zpěvák připravoval na další song, přerušil fanoušek, který ze zadních řad zakřičel „You are the best!" a zbytek areny tuto větu potvrdil svou ovací. 

„Whenever I go through difficult times, whenever I have self-doubt or anxiety, I tell myself that it’s only a passive phase. It’s not true," uvedl zpěvák slovy o tom, jak se sám občas potýká se sebekritikou a úzkostmi, píseň „A Little Lie". Lidé z celé arény přichází pod podium, modrou a bílou barvu světel reflektorů vystřídala růžová a zelená, zpěvák své fanoušky vítá a podává si s nimi ruce. Při následující pecce „Killer" se podařilo roztleskat a rozezpívat snad všechny pod podiem.

Po pomalejší baladě o klimatu „The Love We Give" se Seal chopil kytary a opět promluvil k publiku: „Možná si myslíte, že jsme sem přišli, abychom vám zahráli, ale takhle to nefunguje. Víte, hudba, kterou tvoříme, je jen energie. Je to jen energie stejně jako všechno ostatní. Energie je obzvlášť úžasná, když je aktuální a hýbe se. Takže my nevystupujeme pro Vás, my vystupujeme společně s Vámi. Protože pokud vy jste energie, pak všichni vystupujeme společně." Následoval bouřlivý potlesk. „Pojďme si tedy společně zazpívat, vytvořit nějakou skvělou energii! Jste připraveni?" rozezněly se první tóny hitu „Kiss from a Rose", kterou všichni přítomní napjatě očekávali. 

Romantickou atmosféru podpořila i píseň „Bring It On", při které se už i sedící posluchači pohybovali do rytmu. Vypadalo to, že si touto písní své posluchače rozehříval na známější a bláznivější song „Crazy". Zpěvák poskakoval po celém podiu, čímž rozvášnil celé publikum. Na poslední refrén jako by se všichni spojili v jedno pulsující těleso a společně se zpěvákem mávali z jedné strany na druhou. Jako přídavky Seal zvolil cover písně „20th Century Boy" rockové kapely T.Rex, funky singl „Get It Together" a svůj téměř dvouhodinový výstup zakončil baladou „Love’s Divine". 

Koncert britské legendy mě velmi mile překvapil, dostalo mě, jakou energii a empatii Seal předával svým posluchačům, a přitom zůstával pokorný a na nic si nehrál. Nejvíc mě zasáhlo, když mluvil o společné energii mezi kapelou a posluchači a když zmínil to, že i on sám o sobě občas pochybuje. To byl pro mě hodně emotivní moment a vehnaly se mi slzy do očí.

Autorka textu a fotografií: Eliška Palhounová