S akustickou KMT nemůžeme zůstat nikdy „sami“

Na svém debutu Sami je uhrančivá, silně emotivní, něžná, ale i nesmírně přemýšlivá a divoce spontánní. O kom je řeč? O Kateřině Marii Tiché, naší letošní nejvýraznější zpěvačce, která se o uplynulém víkendu mohla představit fanouškům v čistě akustické podobě, byť jen v online přenosu. Streamování je dnes jedinou plnohodnotnou náhradou živého koncertu, a i když ty živé emoce nemůže úplně nahradit, má i tahle platforma své kouzlo. Koncert můete zhlédnout na tomto odkazu.

Ač se přenos online vystoupení objevil nejen na youtube nebo na facebooku, nejsilnější výrazové vyjádření našel na zoom, kde bylo možné s Kateřinou i interaktivně komunikovat. Já jsem viděl pouze youtube verzi, která v prvních 12ti minutách utrpěla obrazový zásek, takže první písně včetně letitého hitu Vzpomínej bylo slyšet pouze na pozadí statického obrazu. Ale nevadilo to! I tak bylo zvukově vše výborné a když pak nastoupily již živé pohyby všech aktérů – mimo zpěvačky se na pozadí objevil klavírista, kytarista a později i hráč na akordeon -, byla nálada nedělního večera příjemně nastavena.

Oproti vycizelovanému debutu, nad kterým nelze i po několika měsících šetřit superlativy, má živá podoba skladeb poměrně jiné vyznění. Je samozřejmě komornější, v bezprostředním obrazu i ještě opravdovější než na debutu Sami. Dvakrát zahraná V Paříži byla příjemně rozverná stejně jako na desce a Zničená zem vytáhla ještě výrazněji do popředí líbezný klavír v podaní Jirgy Urgošíka. Kytara ale nezůstala pozadu, Matouš Rohovský vkusně střídal jak akustiku tak elektriku, přičemž obě byly zvukově precizní, možná i několika pasážích lehounce přehlušily samotnou zpěvačku! To ale vůbec nevadilo.

Ta si vyloženě užívala každou písničku a přezpívala celé album i se svými vrcholy Kdyby tak a Vítr. A propos – Vítr navíc Kateřina doplnila komentářem, jak tuhle silnou skladbu psala, že se chtěla vyrovnat se svým strachem. Bez přehánění musím napsat, že je tento nejpocitovější song kandidátem na nejsilnější píseň české hudební scény tohoto roku! Kateřina výsostně zapěla i Metro a znovu i Zničenou zem, kde se nejen nádherně doplňoval klavír s kytarou, ale také v pozadí decentní akordeon. Ke skvěle sehrané trojici se totiž přidal akordeonista Michal Mihok, který přišel svým nástrojem doprovodit hitovky Sami a Příteli. A znovu přišel v závěru perfektní Kolemjdoucí, který i kvůli textu nejde z hlavy. Myslím, že kdyby hrála album celé znovu a znovu, že by to nikomu nevadilo.

Perličkou byly Cookovy ostrovy, prý letitý evergreen, který nezapře nostalgické písničkářské kořeny, řekl bych, že je takovou romantickou sondou do cestovatelské duše. Čistá kytara a lehce pojatý zpěv nás vrací k lidovému folku táboráků, na který skoro v dnešní uspěchané době zapomínáme.

Příště bych si s celou partou opravdu rád dal i to šampaňské, ke kterému Kateřina ráda všechny alespoň online pozvala. Ale naživo! Nicméně takhle si opravdu představuji příjemně prožitý (před)vánoční čas. Díky moc za to.