Rocková opera pro náctileté

S Black Veil Brides má problém nejeden posluchač tvrdší muziky. Jejich hudební styl už měl snad všechna označení od neuvěřitelných jako hardcore přes novodobé emo pro všechny „kids" až po smířlivější glam metal/rock. Kapela, která otevřeně přiznává inspiraci legendami jako Kiss nebo Mötley Crue, si vybrala z žánru ta nejhorší klišé a vzala je za své: tmavý make-up, bodypainting, dlouhé vlasy, černé těsné oblečení a nějaké ty kýčovité skladby, při jejichž poslechu nezůstane jedno černě namalované oko suché. Od singlu Knives and Pens, po kterém se náctileté slečny chytaly za srdce a kritici za hlavy, uběhl nějaký čas, během kterého jsme si na tuto neortodoxní kapelu mohli zvyknout a posoudit ji objektivně. Black Veil Brides to totiž myslí vážně a mají za sebou koncerty vedle už ostřílených kapel jako Avenged Sevenfold, Asking Alexandria, D.R.U.G.S a spousty dalších.

Loni na jaře vyšel singl Unbroken, mezi jehož hlavní úspěchy patří zařazení na soundtrack k filmu The Avengers a začalo se s přípravou regulérní nahrávky. Třetí studiové album mělo být „více punkrockové, než kterékoliv předtím, asi jako když se Social Distortion potkají s Metallicou". Výsledkem je ale konceptuálně řešené album Wretched and Divine: The Story of The Wild Ones ve stylu rockové opery, podle vzoru My Chemical Romance a Black Parade. S producentem Johnem Feldmannem, který je známý spoluprací s The Used, Papa Roach nebo Good Charlotte prakticky nemohli šlápnout vedle. Album doplňuje a obsah vizuálně vypráví film „Legion Of The Black": je o skupině rebelů „The Wild Ones" kdesi v post-apokalyptické budoucnosti, kteří brání svá srdce, mysl a těla proti strachu ("F.E.A.R"). Bohužel DVD s filmem najdou fanoušci jen v deluxe verzi.

Všichni jsme v tom sami

Kluci přiznávají, že v textech řeší hlavně všechna témata outsiderů, kteří se cítí být vyřazeni z kolektivu, společnosti, cítí se osamělí a nepochopení. Chtějí svým fanouškům předat poselství, aby vždy věřili sami sobě a nenechali si nikdy nic namluvit od druhých. To, co je jiné, neznamená špatné, protože každý jsme unikát, podle toho si sami sebe máme vážit a žít život jen podle svých představ. A kdo jiný na tohle slyší, než rozervaná a citlivá duše teenagera. V některých místech patos už doslova přetéká „We'll keep marching on and on and on... It's New Years Day, so rise from the ashes" nebo „I am the Devil's smile, the one caught everyday, a hopeful hero's speech, won't stop the years you bleed". Přes občasnou hloupost jsou ale některé refrény hudebně chytlavé, právě v New Year's Day nebo We Don't Belong (samozřejmě Here), které jsou jako stvořené pro stadiónový zpěv kapely s celou jejich „armádou" fans. Celé album trefně vystihuje jedna věta z posledně zmiňované skladby: "It's the anthem of the underground".

Starším vstup zakázán

Tento velkolepý opus jako celek je překvapivě dobře zvládnutý. Celé album je souborem hymen už od prvního singlu In The End, přes I Am Bulletproof s chytlavými riffy a proložené leckdy zbytečnými intermezzi. V celém vypravěčském konceptu, který známe už z alb Alesany, hrají hlavní roli housle a hlas vůdce„strachu", což není nikdo jiný než Will Francis z kapely Aiden a slyšet ho můžete ve všech „F.E.A.R." vsuvkách. Mezi nejlepší momenty alba patří Days Are Numbered, ve kterém hostuje Bert McCracken z už zmiňovaných The Used. Na měkčí strunu pak zahraje Done For You a Lost It All, které svou správně načasovanou gradací a silným mužským vokálem bez urážky připomínají ty nejlepší rockové balady od klasik jako Staind nebo 3 Doors Down.

Uznání si Black Veil Brides zaslouží za zajímavé hlavní vokály, překvapivá heavíčková sóla a celý dobře vymyšlený a vyladěný koncept alba včetně alter-eg „The Wild Ones". Ze své dosavadní tvorby předvedli zatím to nejlepší, stále je to však jen „namalovaný" rock s metalovými prvky a dobře udělaná show pro mladší publikum. Textově jde o mlácení prázdné slámy, ale hudebně až na pár zbytečných meziher dostane cílový posluchač, co si přeje.