Radiohead v Berlíně: dokonalá souhra, chladný odstup a jeden z těch tišších večerů

Po letech čekání se Radiohead vrátili na pódia – a 8., 9., 11. a 12. prosince 2025 zastavili i v Berlíně. Boj o lístky připomínal „Hunger Games", ale nakonec se mi podařilo ukořistit lístek na 3. noc, tedy 11. prosince. Lidé na koncert čekali od brzkých ranních hodin, aby se dostali do předních řad, a koncert si tak užili z maximální blízkosti. Čekání bylo dlouhé a ještě delší pak bylo čekání uvnitř haly, protože Radioheadi jezdí bez předkapely, aby si mohli dovolit mít delší set. Celé 2,5 hodiny trvalo, než zazněly první tóny. Když kapela konečně nastoupila, bylo jasné, že tenhle večer nebude o hitech na první dobrou, ale o trpělivosti, koncentraci a detailu. 

Set otevřeli skladbou Planet Telex, následovanou 2 + 2 = 5 a Sit Down. Stand Up. – začátek byl spíš nenápadný, možná až opatrný. Radiohead zvolili cestu pomalejšího rozjezdu a vsadili na méně přímočaré skladby. Setlist byl dlouhý a promyšlený, ale zároveň se nešlo ubránit pocitu, že v porovnání s předchozími zastávkami turné působí spíš slabší. Chyběly skladby jako There There, Street Spirit, All I Need nebo Karma Police, které na jiných zastávkách evropské tour i v předešlých nocích berlínských koncertů zazněly. 

Koncert se odehrával na kruhovém pódiu, které s projekcemi a světelným designem funguje skvěle z větší vzdálenosti. Z první řady – odkud jsem měla možnost koncert sledovat – už ale kouzlo trochu mizelo. Část kapely byla často mimo zorné pole a vizuální stránka, jinak precizní a propracovaná, zblízka spíš rušila, než pomáhala. Projekce samotné ale patřily k tomu nejlepšímu z večera: abstraktní, citlivě vrstvené, přesně reagující na hudbu. 

Hudebně byl koncert bezchybný. Radiohead jsou kapela, u které si člověk občas potřebuje zavřít oči a jen poslouchat. Skladby jako Nude, Weird Fishes/Arpeggi, Daydreaming nebo Exit Music (for a Film) zněly technicky dokonale, s precizní souhrou nástrojů a neuvěřitelným citem pro dynamiku. Nejsilnější moment večera přišel s Everything in Its Right Place – ikonické první tóny vyvolaly v publiku spontánní řev a na chvíli se prolomila jinak zdrženlivá atmosféra. 

Thom Yorke byl na pódiu naprosto pohlcený hudbou. Tančil, pohyboval se, jako by se nikdo nedíval, a bylo znát, že si návrat na pódia skutečně užívá. Stejně tak zbytek kapely – jejich vzájemné napojení působilo přirozeně, uvolněně a opravdově. Publikum ale zůstávalo spíš v roli tichých pozorovatelů. První řady znaly texty slovo od slova, zpívaly, ale celkově koncert neměl energii, která by strhla dav ke skákání nebo tanci. A možná ani neměl. 

Přídavky přinesly silné momenty – Fake Plastic Trees, Paranoid Android, No Surprises – ale i tady zůstával pocit lehkého odstupu. Berlínský koncert Radiohead nebyl euforický, nebyl explozivní. Byl soustředěný, chladný a introspektivní. Večer, který člověk spíš vstřebává zpětně než v přímém přenosu. A i když to možná nebyl nejsilnější setlist turné, pořád to byl důkaz, že Radiohead jsou kapela, která nepotřebuje ohňostroje. Stačí jim tón, ticho a dokonalé souznění. A nám nezbývá než doufat, že se někdy ukážou i u nás.

Autorka textu: Anna Kubelková

Foto: Raph_PH – https://www.flickr.com/photos/raph_ph/albums/72157696215234692/