Proti gustu žádný dišputát

Písničkáře Jana Buriana si vážím z několika důvodů. Za jeho neúnavnou organizační a propagátorskou činnost (volné sdružení Osamělí písničkáři, Burianova kulturní ozdravovna, Posezení s Janem Burianem), za vynikající texty-básně a v neposlední řadě za odvahu.

Jednička za odvahu

Jako jeden z mála předrevolučních písničkářů totiž našel odvahu posunout svoji hudbu dál, za pomoci jiných výrazových prostředků ji nabídnout v širších souvislostech a i s rizikem ztráty části posluchačů se pustil do zvukových, aranžérských i skladatelských experimentů, které přiblížily jeho hudbu mladým posluchačům.

V tomto úsilí spojil své síly se svými syny, především Jiřím, multiinstrumentalistou a producentem, známým z formací Republic of Two a Ghostmother. Jeho experimentální pojetí hudby si s tatínkovou schopností napsat výraznou písničku se silnou melodií a chytrým textem náramně porozumělo. Toto spojení, prospěšné pro oba, vyvrcholilo na loňském albu Jak zestárnout.

Zároveň chápu a respektuji lidi, kterým tato Burianova poloha nevyhovuje, považují ji za zbytečně komplikovanou, alternativní, složitou a místy nestravitelnou a chtějí svého Jana tak, jak ho znají ze starších nahrávek či koncertů. Tedy tradičněji, konzervativněji, jen jeho hlas a klavír. A právě jim je určeno dvojCD Zpěvy u klavíru.

Nové verze se neschovají za nástroje

První CD Jak zestárnout obsahuje klavírní verze písní ze stejnojmenného, výše zmíněného alba, druhé A jiné písně pak starší Burianovy skladby z předchozích desek, kde vyšly v zaranžované podobě s kapelou. K posluchači se tak dostávají písničkářovy songy v té původní, syrovější podobě, kdy se nemohou schovat za jiné nástroje či zvuky. Důležité je, že s přehledem obstojí i v této podobě.

Jan Burian totiž dokáže složit silnou, výraznou melodii s nosným, i když vůbec ne prvoplánovým refrénem, nápaditým rytmem a pestrou vnitřní strukturou. Někdy je melodičtější, jindy složitější, občas staví na přímočarosti a zpěvnosti, potom zase na propracovanější instrumentaci. Každopádně jeho písně nejsou po skladatelské stránce nudné a zaměnitelné, jsou prostě dobré.

Nápaditá a barevná je také Burianova hra na klavír. Dokáže rockově bouřit i jazzově hladit, nedělají mu problémy baladicky laděné songy. Jednou je expresivní, podruhé jemný a něžný. Všemi těmito polohami disponuje i Burianův vokál a především jeho emotivní texty, které by rozhodně unesly označení básně.

Zpěvy u klavíru se smyslem pro podstatný detail

Nabízejí přímočará pojmenování i poetické obrazy. Se smyslem pro podstatný detail a přesně vypozorovanou reálnou situaci se zabývají hlavně mezilidskými vztahy, osamělostí, potřebou lásky a něhy, vnitřním vyhořením, smířením, odpovědností. Nechybí jim vtip, nadhled a jemná, nikoli prvoplánová a už vůbec ne zlá ironie, s níž nahlíží na život, potřeby či hodnoty mužů i žen.

„Na hlavě nosí tu největší přehazovačku světa. V ústech má ten nejopravdovější umělý chrup." Když potřebuje zpívající klavírista metaforu, klidně zamíří do světa zvířat, například mravenců či kanárka. A ještě jedno plus, Jan Burian je jedním z mála hudebníků, který dokáže napsat trefnou a nečekanou pointu.

Z obou alb je mi bližší to druhé, ale důvod může být čistě subjektivní. Původní písně z Jak zestárnout mám hodně naposlouchané z loňské desky a podvědomě stále očekávám, kdy už se objeví rozkošný dětský sbor Coro Piccolo ve skladbě Pitomci, kdy dojde na jamajský rytmus rozverné pecky V čemkoli nebo kdy už zazní bicí, zkreslené kytary nebo syntezátory Jiřího Buriana. A těžce se smiřuji s tím, že tam prostě nejsou.

Bez synovi pomoci ztratily Burianovy písně jeden ze svých rozměrů, ale i tak jsou velice nosné. Ve své podstatě jsou natolik silné, že fungují v každé podobě. Proti gustu žádný dišputát, návštěvníci Burianových koncertů budou navýsost spokojeni.