Předposlední leč? Ale kdeže, Mládek se teprve pořádně rozkročil

Ivan Mládek to na přelomu osmé a deváté dekády pěkně rozjel a díky úspěchu Jožina z Bažina či horolezkyň a horolezčat začal produkovat jednu nahrávku za druhou. Čtvrtou regulérní hudební řadovkou v pořadí (jelikož kromě toho vydával také mluvené slovo a další srandokapsy) se stalo elpíčko Předposlední leč.

Předposlední leč sice neobsahuje takové ultrahity jako jeho předchůdci Dobrý den (1976), Nashledanou (1977) a Ej, Mlhošu, Mlhošu (1979), přesto na něm kupodivu nalezneme spoustu povedených písniček, z nichž by se dal vytvořit slušný základ jakéhosi béčkového bestofka. Svědčí to o Mládkových kvalitách a schopnosti vysoustružit originální šlágr ze základu absolutní banality.

Případ uzavřem OK za přístup na FOK

Právě tuto dovednost s gustem piluje na Předposlední leči. Hned vstupní (a asi nejznámější) skladba Zkratky je založena na nahrazení slov pouhými zkratkami, takže se dozvídáme, že „z PLR do MLR jel jsem přes ČSSR". Dnešní posluchač už asi ani netuší, co většina těch písmenkových motanic vlastně znamenala a dopátrat se tak smyslu písně je pro něj docela detektivní zábava.

Ve střílecí řezanici Přítel fořt zase Mládek posluchače bombarduje hláskou „Ř". Ze slov, jež ji obsahují, je složený celý text: „Přítel fořt Řehoř Kříž ze Březí u Říčan 33 let se dřív se dřevem dřel…" Čeština je zkrátka krásný a hravý jazyk a Mládek si s ní rozumí. Její pokřivené (zne)užívání naopak tepe ve skladbě Poměrně, vysmívající se poměrně často používanému slůvku ze svého názvu. A Máme rádio je založené na rýmech na dvouhlásku „IO", ty jo, člověk by ani nevěřil, co jich je.

Já mám ráda noutbuka

Mimo to nás ale po bránici pošimrají další veselé kousky, často už dávno zapomenuté, avšak při novém poslechu okamžitě znovu zamilované: poťouchle posmutnělý Ztratil jsem sako („to jsem ale pako"), roztomile pravěký Já má ráda kompjútr, pecka Do hlavy ne! (společně se Slušně vychovanou dvě coververze na desce), další manželská etuda Liška podšitá či společenskou kritikou chvilkami zavánějící Já mám boty z umělé hmoty, už svým ujetým názvem typické to mládkoviny.

Zatímco v textech Ivan kypí, hýří a uchvacuje kreativitou, v melodiích si jeho Banjo Band pořád jede to svoje stejné. Rozeznává v podstatě jen dvě polohy – pomalejší a rychlejší, to podle tématu. Zpestření v několika písních přináší vlastně jen zpěv v podání dalších členů souboru (hlavně Gerendášův Kompjútr je úžasný). Ve výsledku to ale vůbec nevadí, proto je Předposlední leč dalším povedeným (a neomezeně poslouchatelným) albem v diskografii loni slavícího sedmdesátníka.