Požár mlýna se v Rock Café opět rozhořel

Probudil mě příšerný zvuk a otevřel jsem oči. Chvíli mžourám kolem a nemůžu se zorientovat. Všechno je nějaké povědomé, ale jaksi jiné. Tlustší, šedivější a plešatější. Jenom ta hudba zůstává pořád stejná, veselá, bláznivá a šílená. Na pódiu se komíhá šest postav. Kdyby Míra Cisler držel v ruce saxofon, řekl bych, že jsem na koncertu Požáru mlýna.

Uplynulo dvacet let a hodně věcí je stejných. Mezi repráky pobíhá nadržený Klapeiron s Makrobiotikem, Emil vyhání Halušky z chlastu pálenkou a Bejdžán za bicími má na tričku velký nápis RUM. Doby, kdy plzeňská crazy (v nejlepším slova smyslu) kapela bavila punkáče a další darebáky, jsou nenávratně pryč. Skupina už dávno neexistuje, o to větší důvod oslavit pětadvacet let od založení várkou narozeninových koncertů. Čtvrtá zastávka (8. listopadu) vyšla na práglovské Rock Café a tak, trochu ze zvědavosti, trochu z nostalgie a trochu ze zpravodajské povinnosti tam vyrážím také.

Díky vám radaři

Na plechárně v Monterrey tam není život zlej, huláká Šamšula a diváci zběsile pogují. Jako zamlada, slušelo by se dodat. Jé, támhle toho Ferdu si pamatuju, nevynechal jediné pražské vystoupení Požárů. A vypelichaného strejdu srkajícího pivo vidím jako dnes, když na Petynce spadl z pódia a natloukl si čumák. Jestlipak je tady někde i ten ocas, co na slavném křtu Růžové krinolíny v Belmondu postříkal Emila hasičákem?

• Fotky z koncertu Požáru mlýna najdete v galerii níže i na našem facebookovém profilu ZDE

Požár mlýna má nádech kultu, což může podporovat čtyři roky staré – mimochodem výborně udělané – vzpomínkové dévédéčko. Jaká je realita, je vlastně jedno, protože na prvním místě stojí především radost ze společného setkání a zábava. Ta je tady i dnes, i když už samozřejmě není zdaleka tolik živelná jako kdysi. Naplňují se slova kytaristy Petra Hrabáka, že „vystoupení v Plzni měla úspěch, tak jsme zvědaví, co tady". Emil ukazuje zadek, co má na břichu, Prasopes skáče, seč mu síly stačí a Šamšula… je prostě Šamšula.

Spokojeně usínám. Má víčka obtěžkává luzný sen o parádní pařbě pardálů. Marii Kudeříkové stírám slzy a je mi fajn, stejně jako zaplněnému Rock Café, jež se na chvíli přeneslo do doby, kdy lupeny ještě stály pajsku a klouby neobtěžovala žádná bolest zabraňující soustavnému pogování. Obvykle chrápu, ovšem tentokráte s chutí za noci žeru led…