Peter Lipa svým novým albem Lipa 68 dokazuje, že i stárnout se dá energicky a s grácií

I když se dlouhou dobu mohlo zdát, že přední slovenský jazzový zpěvák a skladatel Peter Lipa po svém posledním albu Lipa spieva Lasicu z roku 2005 trochu s vydáním nového alba váhá, pochybnosti se rozplynuly ve chvíli, kdy světlo světa spatřilo zcela nové a stylově velmi různorodé (přesto však velmi energické i melancholické) album Lipa 68. Ukazuje se, že značný časový odstup od vydání posledního alba byl pouze ku prospěchu věci. Peter Lipa prezentuje dvanáct nových písní, které přinášejí zvuk zcela odlišný od zvuku alb předchozích.

Je sice pravdou, že se dvě písně z nového alba Lipa 68 objevily již asi před dvěma lety (Hopeful Spring And Weeping Summer a Čo mám rád), ale na album jako celek jsme si museli počkat až do dnešních dnů. Desku lze sehnat nejen ve formě CD, ale i před dlouhými roky populárního LP, které se stále více vrací opět do módy.

68 jako apel

Číslo 68 nebylo do názvu alba zvoleno vůbec žádnou náhodou - jedná se totiž o interpretův věk. Peter Lipa je příkladem hudebníka, který s věkem zraje jako kvalitní víno, přičemž poukazuje na to, že přemýšlet o věku je vlastně hloupost zejména ve chvíli, kdy se člověk sám cítí být stále mladým. Nebyl by to ovšem Peter Lipa, kdyby se všeho neujal s obrovskou pečlivostí, a tak nedal názvu ještě jiný "silnější" význam - úvodní píseň Hopeful Spring And Weeping Summer je reminiscencí nadějí plného a později bohužel zmařeného roku 1968, přičemž je do kontrastu dán Lipův velmi výrazný a vyzývavý hlas se současným projevem a chápáním světa mladého rappera, co si říká Opak. Bylo to vše zamýšleno jako výstraha pro současnou mladou generaci, která už dávné "nešťastné" časy nepamatuje? Kdo ví, ale určitě bychom na tento rok zapomenout neměli ...

Milan Lasica ani tentokráte nechybí

Jelikož sám Peter Lipa zdůrazňuje, že texty jeho písní vždy musejí být o něčem a vždy člověku něco dát, není ani toto album žádnou výjimkou. Co však určitě stojí za zmínku - texty nejsou pouze slovenské, ale i anglické (což ovšem není žádná novinka) - dokonce v takovém zastoupení, že celou polovinu z dvanácti písní tvoří písně anglické, zbylou polovinu pak písně v jazyce mateřském, tedy slovenském. Zatímco se na anglických textech podíleli hned čtyři autoři (Peter Kollár, Juraj Paliesek, Christian Webber a Linda de Bruyn Taylor), ty české náleží pouze dvěma - Rudovi Rusiňákovi a Milanu Lasicovi. Ačkoliv se celé poslední album, jak bylo zmíněno na začátku, točí kolem Lasicových textů, ani nejnovější album není prosto jeho textů. Píseň Čo mám rád, která je už nějaký ten pátek známa spíše jako "Najradšej mám lipu", je zajisté Lasicovou poctou energickému interpretovi. Tato pozitivně znící píseň je jakýmsi opakem písně závěrečné (též s textem Milana Lasici) - Hmla, jejíž obsah je poněkud zachmuřelý a posmutnělý s pocitem, že naděje ještě snad zcela neumřela.

Je libo energii nebo raději melancholii?

Samozřejmostí Lipovy hudby je vždy obklopení se kvalitními muzikanty, což je ten pravý základ kvalitního celku. Ani tentokráte není o výborné muzikanty nouze. Klávesisté Peter Lipa ml. a Ľubor Priehradník jsou doplněni (nejen) saxofonistou Michalem Žáčkem, harmonikářem Hendrikem Merkensem, italským kytaristou Ruggerem Robinem či zpěvačkou Svetlanou Rymarenko, z čehož je jasné, že výsledek nelze zahrnout pod jeden konkrétní žánr. Výsledkem je album namixované z jazzu, blues, funku či latinskoamerických rytmů. Kombinace různých hudebních stylů a slovensko-anglických textů z alba činí velmi originální počit, u něhož se lze na jedné straně hluboce zasnít (Kam sa stratí svetlo, Stromy sa ľúbia postojačky, Time), na straně druhé třeba i roztančit (Smiem prosiť?, A Bag Of Gifts, Ghosts, Woodoo Doll, Water In My Shoes, Úder pod pás). Peter Lipa jednoduše dokazuje, že svými experimenty dokáže skloubit zdánlivě nespojitelné počiny, přičemž zachovává originalitu výsledného celku.

Všem, kteří od hudby očekávají více než jen prostý poslech, ale nad hudbou rádi třeba i přemýšlejí, by tato deska neměla uniknout, protože je velmi vydařená a zcela jiná než počiny předchozí. Energií hýřící Peter Lipa opravdu ukazuje, že hudba rozhodně není o věku, ale o pocitu, který do ní člověk vkládá. Doufejme, že tato výborná deska není deskou poslední!