Peter Gabriel dobyl Prahu

Ať už se někteří z nás na koncert legendárního britského zpěváka a hudebníka těšili hrozně moc či ho pro jistotu čekali s drobnými obavami, v jaké formě ho letošní rok zastihnul, zklamaný nemohl být snad vůbec nikdo. Staří i mladí, dámy i pánové, rockeři i popíci, romantici i příznivci futurističtějších zvuků, ti všichni dostali svůj příděl a to ve velmi povedeném zvukovém i vizuálním balení.

Akustický blok

Tak jako i během jiných zastávek tohoto turné Peter Gabriel rozdělil svůj pražský koncert v O2 aréně do tří nestejně dlouhých bloků. Ten nejkratší – úvodní – měl podobu akustických verzí jedné nové (OBUT) a tří starších písní (Come Talk to Me – 1992, Shock the Monkey – 1982 a Family Snapshot – 1980). Mimochodem první kola potlesku nepatřila Gabrielově hudbě, ale jeho poměrně srozumitelné a sympatické češtině, s jakou strukturu koncertu vysvětlil.

Tišší hudba úvodu si sice říkala o umístění do komornějšího prostředí např. jazzového klubu, nicméně po téměř nezaznamenatelném rytmickém tápání mezi Gabrielovým pianem a kontrabasem legendárního Tonyho Levina z úplného začátku prvního tracku již vše běželo jak na drátkách a výhradně sedící publikum ostražitě naslouchalo každému tónu. Z tohoto pohledu byla chytrým tahem i volba předskokana – místo popové či rockové skupiny, po jejímž vystoupení by úvod hlavní hvězdy mohl působit zakřiknutě, se nám představily vokalistky bandu, jejichž klávesově-violoncellově-pěvecký výkon sklidil zasloužený úspěch a diváky výborně naladil na příchod hlavní hvězdy.

Druhý blok & s ním rock

Od páté písně kapela přidala na rockové tvrdosti a hlasitosti, což podpořila i poměrně agresivní a velmi povedenou světelnou show. Zatímco za první část si zvukař jednoznačně zaslouží jedničku, s rockovou částí to úplně celou dobu bezchybné nebylo, čímž si ostatně vysvětluji, proč si největší potlesk koncertu (samozřejmě až po závěrečné děkovačce) neodnesl superhit Sledgehammer nebo podobně hitová Digging in the Dirt, uvozující druhý blok, ale krásně zahraná a čistě nazvučená devátá Solsbury Hill z roku 1977. Jednoznačně nejúspěšnější kousek a poněkud předčasný vrchol večera.

Nicméně ani další písně z tohoto bloku (např. Secret World nebo No Self Control) rozhodně nezapadly, snad jen u poněkud experimentálně znějící The Family and the Fishing Net se mi reakce publika zdála poněkud „zdvořilá".

So od začátku do konce

To však již pódium zalévají rudé proudy světla, což nemůže znamenat nic jiného, než že se rozjíždí poslední blok koncertu a to plakáty slibované celé legendární album So z roku 1986, počínaje úvodním hitem Red Rain. Následující Sledgehammer si pak jednoznačně odnáší vítězství v kategorii tracku, který zvedl ze sedadel a přivedl pod pódium nejvíce tančících fanoušků (k zjevné radosti kapely, avšak menšímu nadšení diváků sedících v prvních řadách kousek od pódia).

Následně se atmosféra opět trochu zklidňuje a spolu s Don't Give Up přichází příležitost pro jednu z již zmíněných zpěvaček, Jennie Abrahamsonovou. Ta má sice výrazně jinou barvu hlasu než moje oblíbenkyně z originální verze čili Kate Bushová, to nicméně nikomu z nás nevadí, protože mladá Švédka podává spolu s Gabrielem tak přesvědčivý výkon, že se jistě někteří diváci zamysleli, zda si mají do diáře udělat poznámku k zakoupení jejího debutu, o jehož vydání v příštím roce nás při svém předskokanském vystoupení informovala.

Ať již se jedná o rychlejší kousky (That Voice Again nebo Big Time) či pomalejší Mercy Street, k jehož zdůraznění si Gabriel svůj part odzpívá na pódiu vleže, blok písní ze So pro mě plyne rychle jako voda a s In Your Eyes přichází závěr a bouřlivá děkovačka.

Kapela se však samozřejmě ještě na dvě písně vrátí, konkrétně s hodně rockově-elektronicky ostrou The Tower That Ate People z projektu OVO (2000), což asi nejenom mně v případě přídavku (tedy obvyklého místa na největší hity) poněkud překvapilo. To již však přichází hitovka Biko, doprovázená zpěvákovým politickým komentářem, který její příběh vztahuje na arabské jaro a politicky nesvobodné země typu Číny či Ruska. S odkazem, že teď je řada na nás divácích, se kapela postupně symbolicky vytrácí z pódia, poslední záblesk světla na mikrofon na stojanu, který Gabriel otočil směrem do sálu a je tu úplný konec.

„Úplně nejvíc nejlepší"

Pod tento extatický facebookový komentář kamaráda hudebníka se sice zcela nepodepíšu, nicméně popisek „maximálně povedený koncert" je i podle mě na místě. Ač přehrávání čtvrtstoletí starého materiálu mohlo v některých divácích vzbudit vstupní podezření, že si tu chce někdo přilepšit na důchod, radost a energie, s jakou kapela celý koncert odehrála a místy i odtančila nebyla rozhodně předstíraná.

O profesionalitě pánů Gabriela a jeho hvězdných kolegů Levina (různé basové nástroje), Manu Katchého (bicí), Davida Rhodse (kytary) a Davida Sanciouse (akordeon, kytara a hlavně klávesy) netřeba pochybovat, navíc všichni jednoznačně sloužili celku a nikdo z nich nerozbíjel dramaturgii koncertu byť i jen kraťoučkou sólovou exhibicí. Takže zbývá pánům a dámám na dálku poslat troje resp. čtvery díky za každou jednotlivou část koncertu a snad jsme se neviděli v Praze naposledy.