Opeth se ohlížejí do hudební historie

Pyšně vzedmutý páv na obalu desky Sorceress dává tušit, že jde o další sebevědomé dílo stockholmských Opeth, kteří původně vyrostli na deathmetalových základech. S posledními deskami se ale ohlížejí ještě dál do hudební historie a listují v knize rockových velikánů z období 60. a 70. let. Na aktuálním albu tomu přizpůsobují takřka všechno - od nálady evokující přítomnost světových klasiků rocku, až po retro zvuk vlastní nahrávky.  

Momenty překvapení pak na desce zprostředkovávají rockově zemité pasáže střídající se s něžně zasněnými folkovými úryvky, zavádějícími nás do světa mlhou zastřené psychedelie. Jako když se probíráte hudební sbírkou svých rodičů, kteří občas ulítávali v šedi komunistické normalizace na fragmentech floydovských melodií, zeppelinovské magie či hravosti Jethro Tull. A právě klidné pasáže jsou na desce nejzajímavější. Jsou totiž schopny před námi vykreslit nejrozmanitější obrazy drogového rauše.  



Jakmile se ale Opeth snaží do této nálady implantovat vlastní deathmetalové pojetí mimosmyslového vnímání světa, ztrácí nahrávka na přitažlivosti a mění se z mistrovského díla v pouhou kulisu. Její obsah se vykouří z hlavy stejně rychle jako špatně ubalený joint. I přes tyto výhrady není ale deska Opeth zcela bez energie. Má totiž potenciál odkrýt netušené možnosti svobodné duše. A přestože se zdá, že je to jen dobře vykalkulovaný záměr Švédů, funguje chvílemi dokonale.

Text: Roman Zahrádka