Méně je někdy více

Billy Corgan a jeho Smashing Pumpkins měli od svého (polo)reunionu v roce 2007 opravdu napilno. "Dýně" šly z jednoho turné do druhého a ještě stihly během pouhého půlroku od rozporuplně přijaté comebackové desky Zeitgeist nahrát kolekci čtyř zbrusu nových akustických skladeb American Gothic.

Nutno dodat, že kolekci nadmíru povedenou. Osobně jsem nepatřil k jednoznačným odsuzovatelům tehdejšího Billyho počínaní. Ať už jde o comeback samotný (pokud se v sestavě nachází alespoň polovina původních členů, dá se podle mého názoru mluvit o té samé skupině, navíc když šlo v tomto případě o vůdčí osobnosti bývalé sestavy; to, že teď už je v "kapele" jen Corgan, je věc druhá), jmenovanou návratovou desku Zeitgeist (není to sice žádná bomba, ale o propadáku zaslouživším si kardinální zavržení se taky mluvit nedá, minimálně polovina desky jsou kvalitní písničky a platí to především o singlech) nebo koncertní turné se třemi "žoldáky" v sestavě.

Megalomanie není řešením

Billy Corgan měl zkrátka v posledních letech ohromnou chuť hrát a působil na jeho dřívější poměry až nebývale otevřeně a uvolněně. A i když se může zdát, že se poněkud vytratil ze scény, zásobil nás minulé roky sice docela v tichosti, zato poměrně houfně novými písněmi, ať už samostatně a nárazově, nebo jako EP.

Až letos v červnu spatřilo světlo světa první dlouhohrající album kapely od zmíněné comebackové desky. Desku nahrál Corgan jako jediný z původní sestavy, a to spolu s prakticky neznámými muzikanty. V první řadě je třeba říct, že formát minialba či EP Billymu aktuálnímu skladatelskému rozpoložení svědčí rozhodně více. Oceania trvá celou hodinu, přičemž ale minimálně třetina alba působí jaksi vyprázdněným a vynuceným dojmem. Corgan už nejspíš prostě jen svými nápady neutáhne plochu regulérní desky, zvláště, když už nemá v kapele takové stimulující kreativní osobnosti, co ve zlaté sestavě z 90. let.

Ještě že jsou mezi námi

Přesto to rozhodně není nějaký vyložený propadák. Ať už jde o nářezový otvírák Quasar, lyrické melodie v The Celestials, výraznými osmdesátkovými synťáky prodchnuté One Diamond, One Heart a Pinwheels, krásné popové melodie Pale Horse, progresivně znějící Glissandru s úžasným hlavním motivem nebo závěrečnou Wildflower s typickou Corganovskou melancholickou náladou.

Vyjít deska takto jako mini album nebo dvě EP, nebylo by co vytknout. Bohužel tu ale máme dalších pět nezáživných kousků a k tomu téměř desetiminutovou megalomanskou titulní věc, která však svým slabým obsahem nemůže tuto stopáž nijak obhájit. Jako celek tedy nepůsobí Oceania moc přesvědčivě, najdete na ní ale přesto několik velmi dobrých písní.

I tak je ale důležité, že osobnosti jako Billy Corgan stále na scéně působí a to se svými nejsilnějšími zbraněmi - onou typickou a nenapodobitelnou atmosférou s nulovým patosem v pomalých písních, na rozdíl od balad současných post-grungeových hvězdiček typu Nickelback, Seether nebo 3 Doors Down. Jen by to ale asi vážně chtělo vydávat raději pod svým jménem. Vždyť to má přece v rockovém světě zvuk samo o sobě, no ne?