Nostalgická duše Joker Beat plachtí za nadějí počtvrté a skvěle!

Bělští rockeři Joker Beat nabírají v posledních letech sice nostalgický, ale stále svěží a tvořivý hudební dech! Takhle bych jednoduše nazval pocit z nového alba Duše v peří, které se nedávno objevilo v hudebním éteru. Přináší opět poctivých 10 rockových pecek, které oscilují na pomezí svižného bigbeatu, hutných riffů i romantického textování z pera frontmana Pavla Řezáče. Ten sice pro novinku musel ze zdravotních důvod oželet sólového kytaristu Heppyho, který vždy při živých akcích dokázal obecenstvo uchvátit svou dovednou virtuozní hrou nad hlavou, ale o to více kapela ve svém nazvučení přitvrdila riffy; zároveň se zhutnil celkový zvuk, která zní (možná) nejharmoničtěji za celou dosavadní existenci. 

Nemůže za to (po všech stránkách) brilantní zvukař Martin Hollandr? Jeho mixová a masteringová práce je na nové desce rozhodně znát, protože celkový výraz je opět jiný, s novými aranžemi, ale hlavně s neoposlouchanou variabilitou. Poslechnu-li si album několikrát a pozorně, slyším nové a nové zvukové kudrlinky a barevné pasáže, které stojí na svém místě, kam padnou jako ulité, aniž by utrpěl písňový tvar. 

Pro nové skladby Pavel zformoval čerstvý tým, který už od nekompromisního nakopnutí motorky na začátku nahrávky uhání dopředu otevírákem Cesta. Toť věru poctivá výzva všem rebelům na hlučných strojích. K motorkám pořádný big beat patří, a v tom se Pavlovi a spol. daří navodit správnou hudebně-pocitovou atmosféru už od prvních tónů. Co se novému a energickému JB týmu nedá upřít, je však také nádherná romantická linka, která se prolíná nejméně polovinou skladeb. A není to jen nosnými melodickými aranžemi, ale i textovou náplní. 

Hned v titulní skladbě, která pro mne aspiruje na jednu ze tří nejlepších skladeb, co kdy Jokeři nahráli, je cítit nádherná atmosféra životního kréda žít podle své duše. Podobně vyznívá i upřímně procítěná životní romantika Mám rád, ale i vztahově výmluvně nazvaná „odrhovačka" Zamotanej. 

V podobném duchu znějí i některé další rockové pecky, ve kterých lze vystopovat hravého ducha big beatových kvapíků; rozverná píseň Nejsem dobrý tanečník, kterou uvádí kultovní hláška z prvního dílu Básníků, opravdu interesantně skotačí a vlastně tematicky navazuje na předchozí nostalgické filmové favority, neboť po Forrestovi Gumpovi z prvního alba Jeden den (syrově podaná Vím, že víš) a Marečku, podejte mi pero (na albu Tóny v nás… skvěle předvedený boogie kousek Ámos boogie!) přidává další svým způsobem zpracovaný hit. Je tady i hitový a refrénově našláplý song, který kapela hraje naživo už nějaký pátek, prověřený evergreen Plachetnice naděje, který rozhodně vzdává hold „českému moři" Máchovou jezeru a zároveň vyloženě burcuje k nadějné budoucnosti. Na živo je z osobní zkušenosti tohle opravdová tutovka! 

Na aktuální nahrávce však najdeme i nečekaně (a svou výpovědí překvapivě) mrazivé songy jako Vlak anebo Růžové brejle. Hlavně první z nich je syrová výpověď vztahového soužití, která sice čerpá ze starší doby – kapela prý oprášila po svém starý song Pavlovy první skupiny Dožidlí – nicméně příběh vyznívá jakoby podle skutečné události, která přímo bodá do srdce. Mimo sugestivního textu má i silné kytarové sólo, které povyšuje tenhle song na nejatmosféričtější skladbu skupiny. Nekompromisně vystřelené Růžové brejle pro mne zase útočí na sociální abnormalitu, kterou v posledních letech, kdy se vyloženě zapomnělo na co-vidové restrikce, opětovně ve vlnách pociťujeme ve všech oblastech společenského života. Je v tom cítit jasná až punkově nakopávací energie, která trefně odráží postoj kapely vymezit se vůči současným trendům, které útočí v médiích převrácenými hodnotami ve vztazích mužů i žen. Joker Beat nechce být otrok systému a já jejich rebelantský postoj žeru i s navijákem, tím spíše, když ho hudebně ve své dramaturgii podpoří sekavým bicím rytmem a ostrými texty. Jen tak dále! 

Po mnoha posleších lze konstatovat, že Joker Beat nahráli opět vynikající a osobitou desku. Precizně zaranžovanou, promyšlenou a upřímnou od srdce. Oproti minulé kolekci Tóny v nás, která vyšla čerstvě po co-vidu a která měla (možná) o ždibec barevnější hudební pestrost, je Duše v peří přímočařejší, ale o to zpěvnější a údernější v refrénech. I když sklouzává do té (ještě stále zdravé) a pozitivní nostalgie, nutí přemýšlet a také probouzí k boji proti mediálnímu zotročování. I přes několik vážných témat znovu dává naději. A hlavně přináší stejně intenzivní, ne-li ještě silnější poselství žít podle své duše, ať to stojí cokoliv. Jak sám náčelník tlupy Joker Beat trefně shrnuje: „Ať si každý doma dělá, z čeho má radost, ale nedělá z toho politiku na veřejnosti!"