Náměšťská pokora k různosti

Jana Vondrušová, 26. 07. 2016

Pondělní večer na Folkových prázdninách se nesl ve znamení pokory k různosti. Různosti žánrové, nástrojové, kulturní. Na úvodním večeru festivalu zaznělo přirovnání k návštěvě restaurace oceňovaného kuchaře, kam přijdete a vlastně nevíte, na co jste přišli. Je pro Vás přichystaná ochutnávka v podobě několika malých porcí a záleží jen na chuti každého jednotlivce, co si vybere. Tohle by se dalo říct o každém festivalovém dni, stále je co objevovat.

Večer zahajovala legendární kapela Blue Effect a Radim Hladík. Okamžitě se z publika zvedlo množství rukou a transparentů hlásajících "Radim je bůh", což neušlo pozornosti členů kapely, kteří se vyjádřili, že přesně něco takového potřebují. Od roku 2004 má Hladík kolem sebe mladé muzikanty, se kterými hraje nové věci, ale zároveň si neodpustí ani klasické hity, které už znají celé generace příznivců. Hladíkova mistrovská hra na kytaru, chuť a schopnost improvizace nenechají nikoho na pochybách, že rozhodně nepatří do starého železa. Bouřlivé ovace byly víc než zasloužené, hudební legendu člověk nevidí naživo každý den.

Druhými v pořadí byli Izraelci Uriel Herman Quartet. Nadpozemsky krásné snové melodie, kdy zavřete oči, zapomenete na starosti všedního života a přenesete se do světa, ve kterém se dějí věci mezi nebem a zemí. Když se řekne jazz, mohou mít někteří pocit, že to není jejich styl, ale Izraelci Vás vyvedou z omylu. Otevřete svoje srdce, nechte hudbu působit a máte lásku na první pohled. Klavírista Uriel Herman se mazlí se svým nástrojem, v následující chvíli se zaujetím poslouchá výkony svých spoluhráčů, se kterými se domlouvá pohledy a úsměvy, všichni si nesmírně užívají možnost hrát poprvé v krásném zámeckém prostředí. Jestli jste doteď nebyli správně naladěni, po tomhle vystoupení už určitě ano.

Třešničkou na pondělním dortu byl britský folkrockový klenot, False Lights. Kapela existuje dva roky, ale za tu dobu už si získala stálé místo na britské scéně. Každý jistě někdy slyšel nějakou anglickou lidovou. Ale nikdy ne takhle. V hutném rockovém hávu, kterému vévodí vokály Sama Cartera a Jima Moraye. Publikum v Náměšti přivítali česky a vysloužili si velký potlesk. Oba střídali akustické a elektrické kytary, Jim si sedl i za klávesy. Sam Carter se představil také jako sólista s akustickou kytarou a písní Our kind of harmony, kterou složil svým přátelům - muzikantům - k svatbě. Jim nezůstal pozadu a přidal píseň ze své rodné jihovýchodní Anglie. Jeho hlasový rozsah je skutečně neuvěřitelný a mnohý divák zůstal v němém úžasu. Když se tyhle dva hlasy spojí za doprovodu ostatních členů kapely, jde o strhující představení, které každého zvedne ze židle. Došlo i na spolupráci s publikem u skladby How can I keep from singing?, na kraji pódia a bez mikrofonu. Kdo umí, umí. Velký potlesk si vynutil přídavek, kdy byla podle samotných muzikantů "poslední šance si zatančit" a prostor před pódiem se v mžiku zaplnil. Tím se False Lights stali prvními, kdo dokázal letošní Náměšť roztančit. A věříme, že nebyli poslední.

GALERIE