Na desce Wall Of Sound se děje doslova boží dopuštění

Po třech letech nyní natočil svoji třináctou sólovku Wall Of Sound, která jej zastihuje v nebývalé formě. Marty na ní vcelku osobitě propojuje heavy metal s klasickou hudbou, kterou ustrojil do slušivého trashově/speedového kabátu. Není proto divu, že se na desce děje doslova boží dopuštění a člověk ani na chvíli nevychází z úžasu, co všechno si ten dlouhovlasý chlapík dovolí. 

A čím více do poslechu alba zabředne, tím spíš není cesty zpět. S postupujícím časem nabírá totiž řádně nabroušená fošna vyšperkovaná klasikou na síle. Friedman tak naznačuje, že se může směle postavit po boku současných kytarových velikánů, jakými jsou Steve Vai nebo Joe Satriani, a točit minimálně srovnatelná díla. Novinka, která je až na jednu výjimku (Something To Fight) ryze instrumentální, o tom víc než výmluvně vypovídá. 

Marty je nejen brilantní kytarista s hbitými prsty, navíc ještě dokáže vhodně zužitkovat i netradiční orientální motiv (The Soldier) a dát tak desce originální náboj. A nejsilnější momenty? Ty přicházejí jednoznačně v instrumentální Streetlight a v závěrečné trilogii skladeb, jimiž album spěje do grandiózního finále.

Autor recenze: Roman "News" Zahrádka