Marty Friedman dokáže orientálním motivům vdechnout originální náboj

Americký kytarista Marty Friedman už dávno vystoupil ze stínu nejslavnější sestavy legendárních Megadeth. Minimálně hned poté, co z kapely v roce 2000 odešel a o tři roky později se natrvalo usadil v zemi výcházejícího slunce, aby se mohl dál hudebně rozvíjet. A to se mu skutečně podařilo.  

Nejenže má v Japonsku vlastní televizní show, ale je tu považován přinejmenším za kytarového boha. I díky tomu mohl obléct už potřetí do unikátních aranží japonskou hudbu, která je díky slušivému rockovému a heavymetalovému kabátu stravitelnější i pro zbytek světa, o to víc ale populárnější v Martyho japonském koncertním repertoáru.  

Trilogie alb Tokyo Jukebox (2009), Tokyo Jukebox 2 (2011) a Tokyo Jukebox 3 mu navíc otevírá dveře do tamních nahrávacích studií a přitahuje stále více fanoušků. O slávu Friedmanovi ale nikdo nešlo. Na prvním místě bylo pro něho pokaždé poctivé kytarové řemeslo. A jeho otisk najdeme i na této novince, byť se může leckomu zdát trochu exotická. Zahoďme však předsudky a ponořme se raději do poslechu dvanácti nových kompozic včetně nazpívaného singlu The Perfect World s vokalistkou Alfakyun, který jako jediný napsal Marty Friedman.  

Vše ostatní jsou covery. Teprve potom lze zjistit, o jak precizní aranžérskou práci jde. Může se totiž směle rovnat s kteroukoli nahrávkou ostatních kytarových velikánů, aniž poznáme, odkud skladby pochází. A když, tak jen v nepatrných náznacích. Ale co víc, z desky dýchá optimismus a srší nápady. Dokonce jí neschází hity. Slovy Márdiho z Vypsané fiXy je na ní zkrátka "brutální všechno".  

Nevěříte? Pak si pusťte takové kousky jako Gurenge, Kaze Ga Fuiteiru nebo Sazanka a uslyšíte vydatný vodopád melodií, tryskající z naprosto odlišné kultury. A právě v tom je hudba geniální, že umí spojovat národy. Marty navíc dokáže orientální motivy zužitkovat a vdechnout jim originální náboj. A k tomu je zapotřebí víc než hbité prsty. Možná i proto je Friedman pro Japonce něco jako bůh.