Lana Del Rey umí vykouzlit z melancholie nenapodobitelnou atmosféru

Bude to už zakrátko deset let, co americká zpěvačka a skladatelka Lana Del Rey čeří vody světové pop music písněmi, jež jsou plné tragické romantiky a melancholie. Hned svým druhým albem Born to Die (2012) dosáhla na platinové prodeje a následující deskou Ultraviolence (2014) potvrdila výjimečnost svého postavení v daném žánru a zvítězila v hudebních žebříčcích v USA, Velké Británii i jinde.  

Také kritika nešetřila chválou a dveře k úspěchu byly otevřeny. Pronikla do všech mainstreamových rozhlasových stanic a její kariéru zdobily hity jako Born to Die, Video Games nebo Summertime Sadness. Co víc si přát? Ani její další studiová alba nepropadla, přestože se pomalu vzdalovala počátečnímu komerčnímu úspěchu. Co však bylo důležité, kritici i fanoušci byli většinou spokojení. A nejspíš i samotná interpretka.  

Jenže stokrát obehraná klišé začínají po čase nudit a nelze nepostřehnout jistou stagnaci a konzervativní přístup v novější tvorbě éterické zpěvačky, kterou po většinu kariéry produkoval Rick Nowels. Přišla proto změna. Od předchozí kladně přijaté desky Norman Fucking Rockwell (2019) převzal producentské otěže Jack Antonoff, který mimo jiné stojí za loňskými úspěchy Taylor Swift. A byl to právě on, kdo zavelel na Chemtrails Over The Country Club k návratu k potemnělé atmosféře v duchu filmů Davida Lynche.  

A nejen to. Vystačil si s minimální hudební kulisou bez jakýchkoli experimentů. Přesto narušil jednolitost alba elektronickým beatem v písni Dark but Just a Game nebo tanečním rytmem ve skladbě Dance Till We Die, což není vůbec na škodu. Avšak nejsilnější momenty přicházejí s tradičními zbraněmi Lany Del Rey, jež umí vykouzlit z melancholie nenapodobitelnou atmosféru. Ať už v písních Tulsa Jesus Freak, Let Me Love You Like A Woman, Wild At Heart nebo v duetu Breaking Up Slowly s americkou country zpěvačkou Nikki Lane. V závěru alba přidala Lana dokonce cover For Free, který nazpívala společně se Zellou Day a Weyesou Blood, aby vzdala hold kanadské písničkářce a autorce Joni Mitchell.

Nezbývá než konstatovat, že jde o působivou kolekci, jež opět zabodovala na obou březích Atlantiku a sbírá další pochvalné recenze. Jediné, co se jí dá snad vytknout, je, že neopouští zajeté koleje a sází na jistotu. I tak ale patří k tomu lepšímu, co Lana Del Rey kdy natočila.