Rodíme se, abychom umřeli

Americká zpěvačka Lana Del Rey se dostala do podvědomí většiny lidí až svým letošním albem „Born to Die", nicméně to není její první zkušenost. První nahrávací kontrakt podepsala už ve svých dvaceti letech. Po masovém úspěchu desky „Born to Die" v listopadu přišla s novým EP „Paradise". EP je taky možno zakoupit ve dvojdiskové edici právě s výše zmiňovanou dlouhohrající deskou.

Jaké to vlastně celé je? Na svém EP se Lana nijak obzvlášť nevzdaluje od svého zavedeného stylu. Její charismatický hluboký hlas má obrovský sexuální náboj a tvoří velikou část úspěchu. Tu další část tvoří zajímavá atmosféra jejích skladeb, kde se pohybuje na pomezí filmové hudby, popu a pocitově na mě často dýchají americké sixties. Její skladby nepatří zrovna k party veselkám, většinou jde o dost smutné příběhy, které mají hlavní zakotvení v jednoduché věci, v lásce. Většinou v té nešťastné. V podstatě ideální soundtrack pro zhrzené milence. Zvukově dominují různé druhy jednoduchých pomalejších rytmů v kombinaci s orchestrálním podmazem, což právě vytváří ten filmový dojem. Lana zjevně nemá problém s inspirací, při pohledu na tracklist celé edice a celkové délce přes hodinu a půl o tom není pochyb. Horší je to ale s tím, jak svou inspiraci ve finále zužitkuje.

Celá deska začíná asi nejlepším kusem, titulní skladbou, která ve své podstatě tvoří prototyp ideální skladby pro Lanu. Dojemná, ale decentní hudební složka, která dává prostor rozprostřít posmutnělé melodie, pod kterými ale pulzuje silné elektrizující pnutí nacpané erotikou. Zrádná kombinace. V podstatě takto to bez problémů vypadá první třetinu desky. Hudební prezentace se občas trochu změní a orchestrální balady vystřídá agresivnější rytmus téměř ve stylu současného hip hopu. A pak už to taková zábava není. Deska jednoduše funguje podle toho, jak je posluchač hudebně vyposlouchaný. Vyloženě špatná skladba tu snad ani není, ale to zpracování nápadů je někdy hrozně podivné. Totálně otravná je „Diet Mountain Dew" s podivným „hej" v pozadí a stupidní melodií. V podstatě když se začne zpěvačka snaži o jakousi „rozvernost", tak to začne působit trochu podivně. Její nejsilnější zbraň jsou melancholické skladby v pomalejším tempu, takže nevidím důvod se hnát do něčeho, co postrádá smysl. S čím mám další problém, během té hodinky si vždy vytvořím takovou prazvláštní averzi na její hlas. Nevím čím to je, protože zpívá pořád stejně, bez nějakých výstřelků, možná to jen jednoduše není hlas, který musím poslouchat po velký časový úsek. Abych jenom nehaněl, mimo esenciální „Born to Die" určitě doporučuju „Dark Paradise" se zvláštně osudovou melodií refrénu, nebo ironickou „Radio". Úplně nejsvětlejší bod této desky vidím v „Summertime Sadness", kde mi posmutnělý projev Lany Del Rey téměř pokaždé navodí pocit husí kůže. Tohle je přesně to, co dělá tuhle zpěvačku tak zajímavou.

To, co jsem napsal o albu, to v podstatě platí i o novém EP. Žádná výrazná změna ve stylu nenastala. Opět dostaneme porci melancholické muziky pro smutné intelektuály ze střední školy. Nachází se tady taky kontroverzní skladba „Cola", kde Lana přirovnává chuť svého přirození k chuti Pepsi Coly, což vyvolalo ne úplně nadšené reakce.Vesměs tu jsou pomalejší věci, pachuť hip hopu tady naštěstí není přítomna a některé skladby bych rozhodně radši viděl na „Born to Die". Především povedenou singlovou „Ride" a zajímavou „Gods and Monsters".

Lana Del Rey dokáže skládat schopné skladby a přesvědčivě je podat. Opravdu by se měla držet toho zvláštního orchestrálního hudebního projevu, který tak nějak dost schopně kooperuje s jejím hlasem. Jsem docela zvědavý, jaká bude její příští deska. Jestli dojde k nějakému posunu, nebo bude vařit už z prověřeného receptu. Její muzika se může líbit fanouškům popu stejně tak, jako melancholickým hipsterům, jelikož tu chybí neúnosná podbízivost, kterou nás rády bombardují mnohé už přestárlé hvězdy popového světa. Akorát je občas těžké dát to celé na jeden zátah.