Laibach na nálepky kašlou, na Flédě představili "svůj" muzikál

Brněnský hudební klub Fléda měl na 23. února nachystaný jeden z jeho hudebních vrcholů této sezóny. Brno přivítalo slovinskou skupinu Laibach. Tato experimentální, neo-klasická, avantgardní, industriální, (styl si doplňte sami) parta loni vydala další cover album nazvané „The Sounds of Music”. Jedná se o reinterpretaci soundtracku stejnojmenného fimu (česky Za zvuků hudby) z roku 1965, který vznikl na základě rakouského muzikálu z roku 1938 od skladatele Richarda Rodgerse a textaře Oscara Hammersteina II. Zmíněný film je v Severní Korei velmi populární a jeho obsah se dokonce používá pro výuku anglického jazyka. Pro Laibach velmi přitažlivé téma.

Dvouhodinový koncert Laibach na Flédě byl rozdělený na dva akty, přičemž v tom prvním odehráli téměř celou novou desku. Představení odstartovala hostující švédská bluesová / soulová zpěvačka Marina Mårtensson písní „The Sound of Music”, kterou brzy doplnil frontman Milan Fras oděný do bílého outfitu s typickou pokrývkou hlavy. Rezidentní zpěvačka Mina Špiler dostala pracovní volno údajně protože je v jiném stavu. Skladby z nové desky zazněly v chronologickém pořadí a temně industriální kabát jim slušel. Po celou dobu prvního aktu jsme na velkoplošné obrazovce mohli sledovat různorodé fotky a videa s komunistickou tématikou, propagandu socialistického KLDR a staré slovinské komunistické plakáty. Mezi ty nejzajímavěji předělané skladby určitě patřily kromě úvodní stejnojmenné písně i „Do-Re-Mi”, „My Favorite Things”, „The Lonely Goatherd” nebo „So Long, Farewell”. Kontrast krásného křišťálově čistého hlasu zpěvačky Mårtensson a dunivého hlasu Frase, který vždy rozvibroval celý sál, fungoval jako jin a jang a bez zbytečných řečí jsme během necelé hodiny propluli prvním aktem. Následovalo patnáctiminutové intermezzo, které přineslo drastickou změnu atmosféry.

Po krátké přestávce se zpěvák Milan Fras vrátil oděný do černé a čekalo nás sexteto strašidelných písní tentokát v rodné Slovinštině. Druhý akt postrádal zpěvačku Minu Špiler, jelikož její krásný a pozitivní hlas se do této kompozice zkrátka nehodil. Pódium výrazně potemnělo a místo rádoby blažených a lásku podporujících plakátů se na obrazovce střídali děsivé a znepokojivé obrazy. Po téměř instrumentálním intru „Mi Kujemo Bodočnost” odstartovala desetiminutová téměř doom metalová jízda „Smrt za Smrt”, při které běhal mráz po zádech. V podobně temném industriálním duchu nahánějícím hrůzu pokračoval celý druhý akt s dalšími písněmi jako „Nova Akropola” „Krvava Gruda” nebo „Ti, Ki Izzivaš”. Laibach nedbají na hudební hranice, Laibach si zkrátka hrají, co chtějí. Takto drastická změna to jen dokazuje.

Po krátkém dožadování se přídavku se vrátila zpěvačka Marina Mårtensson s téměř bondovskou písní „The Coming Race”, která je soundtrackem k novému filmu Iron Sky: The Coming Race. Zazněl i Laibachovsky upravený singl „Sympathy for the Devil" od Rolling Stones. Úplný závěr koncertu pak obstaral zpěvák Milan Fras, který si pro další změnu stylu v zákulisí pořídil klobouk a jemuž na akustickou kytaru asistovala zpěvačka Mårtensson. Laibachovské podání country písně „Surfing Through the Galaxy” udělalo za unikátním koncertem humornou tečku. Znovu bez řečí se kapela odebrala do zákulisí a jako rozloučení a poděkování připravila závěrečné titulky. Laibach předvedli zase něco nového, kdy narozdíl o industriálně metalové vřavy na festivalu Brutal Assault ukázali (alespoň v první půli koncertu) i svou melancholičtější duši. Od této extravagantní partičky zkrátka stereotyp nečekejte.