Kiss se velkolepě loučili s Prahou. Potřetí a naposledy

Rockové legendy Kiss se v sobotu naposledy zastavily v Praze v rámci svého rozlučkového "End of the Road" turné, kterým přesně po padesáti letech ukončují svou kapelní kariéru. Přestože "poslední" koncert u nás v téměř totožném provedení odehráli už v letech 2019 a 2022, podařilo se jim O2 arenu v podstatě vyprodat. A to navzdory právě probíhajícím rockovým orgiím v podobě festivalu Rock for People.

Jako první před obří halu předstoupili mladí rockeři Dirty Honey. Přestože se kluci snažili, jejich set vyzněl vyloženě nenápadně. V několika prvních řadách kotle byla možná energie zpěváka Marca LaBella o něco výraznější, jinak ale kapela dojela na nevděčnou roli supportu velkých jmen – převést klubové vystoupení do arény bez dostatečné pódiové prezentace a zapnutých obrazovek je téměř nadlidský úkol a čtveřice se na obřím pódiu ztrácela. Ani hudebně se kapele nepovedlo vystoupit z průměru a více zaujmout.

Jak se však blížila devátá večerní a aréna začínala být plná k prasknutí, atmosféra očekávání houstla. Zraky všech se upírali na podium zakryté oponou a prázdné obrazovky, odpočítávajíc minuty do příchodu slavných hvězd. Dočkali se přesně na čas. Show začala tradičním "You wanted the best. You get the best." a videem kapely opouštějícím šatnu. V nastalé chvíli ticha jásot nabral na síle a pak už spadla opona a světoznámá čtveřice se ve svých ikonických kostýmech od stropu snesla na stage za doprovodu vybuchující pyrotechniky a šlehajících ohňů.

Během přes dvě hodiny trvající show kapela odehrála dvacet tři písní, představujících průřez kapelní diskografií, především ale ty největší hity – Detroit Rock City, Shout It Out Loud, Deuce, War Machine, Heaven’s On Fire, I Love It Loud, Lick It Up, Calling Dr. Love, Psycho Circus, 100 000 Years, God Of Thunder a I Was Made For Loving You rozezpívaly celou arénu. Setlist téměř dokonale kopíroval ten ze dvou posledních pražských vystoupení, a to včetně pořadí – nakonec Kiss už se stejnou show objíždějí svět hezkých pár let. Oproti loňskému koncertu chyběl song Tears Are Falling, na jehož místo se probojoval Makin‘ Love.

Navlas stejná byla i show, nikomu to ale nevadilo. Kiss dělají svou práci celé dekády a dělají ji dobře. Nejsou zdaleka jen hudebníky, jsou to také herci, baviči a showmani. Na fanoušky vytahují osvědčené triky, protože fungují, a co víc, fungují dobře. Nechybí tak plameny, fontány jisker, dělobuchy, ohnivé spirály, ohňostroje a závoje dýmu, které na stagei doplňují černé sochy se svítícíma očima chrlící kouř, velká obrazovka v pozadí a kupa menších obrazovek s ostny zavěšená pod stropem, okolo stage se pak vypínají další dvě obrazovky, a hlavně obří sochy všech členů kapely, které v průběhu večera mění barevné nasvícení. Jednotlivé songy doplňují archivní záběry kapely a epické animace – při War Machine dominuje drak a plameny, u Psycho Circus tématické cirkusové výjevy, God Of Thunder doprovází blesky.

Kissáci se na vysokých podpatcích obratně pohybují po celé ploše podia, všude jich je plno a všechny baví. Kapela jamuje, provádí typické synchronizované pohyby s nástroji, do 100 000 Years vsune i kousek Won’t Get Fooled Again od The Who. Gene Simmons vyplazuje svůj ikonický jazyk, polyká mikrofon, olizuje kytaristu Tommyho Thayera, během I Love It Loud plive oheň, střihne si basové sólo, při němž se vznese vysoko do vzduchu a plive krev, načež u stropu a zkrvavený odzpívá God Of Thunder, přičemž se jeho obličej kaleidoskopicky zobrazuje na všech obrazovkách po celé stagei, a nakonec si nechá vyznat lásku od celé O2 areny během Do You Love Me a tváří se nebezpečně uraženě, pokud fanoušci nejásají dost nahlas.

Ale ani ostatní členové kapely se nenechají zahanbit. Tommy Thayer si dá s Paulem Stanleym „kytarovou přetahovanou" a odehraje dlouhé zběsilé sólo doprovázené animacemi létajících talířů (přeci jen je to Spaceman), které jeden po druhém sundá petardami vystřelujícími z jeho kytary. Svého sóla se dočká i Eric Singer, část ho odehraje jen nohama s pomocí kopáků, rukama při tom kouzlí s paličkami a nakonec se i s bicí soustavou v záplavě kouře vznese do vzduchu. Fanouškům se předvede i hezky v popředí pódia, když opustí své místo u bicích a na píseň Beth se přemístí ke klavíru.

Nejvíc je ale vidět na Paula Stanleyho. Ten na pódiu tančí a trsá jako někdo o padesát let mladší, baví publikum a obratně komunikuje s fanoušky. Motivuje je ke křiku i zpěvu, zároveň i ke zklamanému hučení, když na rozdíl od předchozích koncertů publikum ujistí, že tentokrát tu hrají naposledy. Jako vždy se také na vysuté hrazdě přepraví nad hlavami diváků na malé pódium uprostřed publika, kde zůstane během songu Love Gun a hitu I Was Made For Loving You.

Pak následuje dojemná poklona Praze, náruče konfet a ohnivá show a kapela na oko mizí ze stage, aby se po chvíli vrátila na přídavek. A tentokrát je to opravdu naposledy. Kapela nasype do publika obří nafukovací balonky, další závěje konfet a dlouhé fáborky, Paul slíbí, že na Prahu nikdy nezapomene, a kapela se definitivně loučí tradiční zakončovačkou Rock And Roll All Nite, následovanou ohlušujícími výbuchy petard, Paulovým rozbitím kytary a ještě šílenějšími ohňostroji. A to je konec.

Kiss se dá vyčítat leccos. Že jsou naživo pořád stejní, že jsou příliš komerční, že nejspíš hrají na playback…Ale v situaci, kdy jsou schopní a ochotní si obléct boty na podpatku, a v těžkém kostýmu, s tváří plnou makeupu a obří parukou dvě hodiny se zjevnou radostí trdlovat po podiu ve věku, kdy se jiní belhají v trepkách mezi televizí a gaučem a zpět, anebo už ani nejsou mezi námi, to už ani není vhodné. Nikdo jim nemůže upřít roli, kterou sehráli v historii vytváření rockové a metalové muziky, ani světlo, jímž zazářili na nebi světové hudby. V nejlepším se má přestat a Kiss odcházejí důstojně a ve velkém stylu, legendami ale zůstanou navždycky.