Kiss, Monster & Rock 'n' Roll

S čím přišli 'staříci' Kiss po téměř čtyřiceti letech živého hraní a studiových nahrávek na své dvacáté řadovce, zlověstně nazvané Monster? Pokusili se zapomenout na své roky a obohatili svůj zvuk např. thrash metalem? Nebo se již nezmohou na víc než na jednoduchoučký rock 'n' roll, hlavně že bude důvod o nich psát a lidé jim posypou dolárky za vstupenky na následném turné?

Ani jedno, ani druhé, základnímu duu Paul Stanley a Gene Simmons to spolu s bubeníkem Ericem Singerem a nadále relativním nováčkem Tommym Thayerem (sólová kytara) výborně šlape jako dřív – tedy v duchu metalem říznutého stadiónového rocku. A o co možná přišly hlasivky obou hlavních vokalistů - zejména ve výškách a v síle hlasu -, o to lépe to celému kvartetu drží instrumentálně pohromadě. Takže hned na úvod lze vyvrátit případné obavy ze zbytečného alba se skleroticky roztřepanými popěvky centrálního dua čerstvých šedesátníků.

Vrásky možná, křeč v rukách nikoliv

Když už jsem v úvodu nakousnul instrumentální souhru současné čtveřice – mnozí vnímají Kiss primárně jako rockové manekýny, jejichž hudba stála vždy bokem vedle make-upu, tuny světel, dýmu a plivání krve. Ať už si o vkusu jejich živých show můžeme myslet co chceme, Kiss byli zároveň vždy poměrně slušnými instrumentalisty. Viz třeba basová linka legendární hitovky Detroit Rock City – nepochybně málokterý basák zajásá nad případnou povinností zahrát rychlé běhy z její sloky.

Nejinak je tomu i letos na Monster. Simmonsova basa z nahrávky velmi výrazně vystupuje (podobné štěstí má v rámci stylu snad již jen Steve Harris z Iron Maiden) a spolu s neexhibujícími a vkusnými bicími Erica Singera dokonale tvrdí muziku. Souhry obou kytar si člověk v zásadě ani nevšimne, což přesně ilustruje, že vše je přesně tak, jak má být. A sólovou kytaru Tommyho Thayera můžeme popsat jako ideální hybrid mezi spíše jednoduchým hraním legendárního Ace Frehleyho a přetechnizovaným přístupem jeho nástupce z počátku osmdesátých let, kytarového shreddera Vinnieho Vincenta. Čili kytarová technika ano, ale s mírou a citem.

Od pekla po poslední šanci

Monster uvádí první singl alba, úderná Hell or Halleluja, s kytarovým riffem jak od Ritchieho Blackmorea z doby Rainbow (např. Man on the Silver Mountain). Klasičtí Kiss ve své tvrdě rockové poloze jak vyšití a nepřekvapivě jedna z písní v setlistu právě probíhajícího turné. Kytarový podklad sloky druhého kousku Wall of Sound sice nebezpečně připomíná beatlesovské Helter Skelter, ale jinak opět skvělý kousek se Simmonsovým zpěvem, ubíhající v 'rozvážném' tempu.

I třetí Freak, uvozený vazbou jak z Hendrixovy Foxey Lady, drží laťku kvality vysoko, včetně skvělého melodického kytarového sóla. Simmonsův druhý vokální zářez, Back to Stone Age, přináší rock 'n' rollově veselý refrén, následná Stanleyho Shout Mercy se naopak celá nese na temnější vlně a i díky dokonale umístěnému retro tleskání v refrénu se mi asi z celého alba líbí nejvíc.

Povinnost zvládnout zpěv na dalších rockových kouscích Long Way Down, Eat Your Heart Out a The Devil Is Me asi Simmonse a Stanleyho natolik vyčerpala, že v Outta This World se mikrofonu chopil Tommy Thayer a v následující All for the Love of Rock & Roll bubeník Eric Singer. Oběma to jde výborně, All for the Love of Rock & Roll navíc přináší velmi příjemné oživení alba díky svému jižanskému charakteru (včetně nepostradatelného kravského zvonce). A snad abychom si nemysleli, že pánům ke konci desky došly síly, následuje nesmírně dusavá Take Me Down Below a záverečná hard rocková Last Chance.

Analog forever?

Drobná poznámka ke zvuku: ne že nebyl výborný, ale přeci jen mě už při prvním poslechu ihned napadlo, že zní tak nějak archaicky, prostě sedmdesátkově. A opravdu, následně jsem zjistil, že Kiss se vědomě rozhodli dát při nahrávání Monster sbohem digitální technologii a zvolili 'starý dobrý' analog. Za sebe bych dal přednost modernějšímu 'digitálu', takto mi připadá zvuk hlasitostně poněkud potlačený a ani otáčení knoflíku hlasitosti doprava prostě nepomáhá (za což by ale mohl nést vinu i finální mastering, těžko říct), avšak nechť to každý posoudí sám. Za zvukový průšvih desku totiž také rozhodně označit nelze.

Povedené Monstrum

Monster sice neobsahuje žádnou hitovku na první poslech, ale na druhou stranu nemá jediné slabší místo, všech 12 kousků jsou nefalšovaní Kiss v plné skladatelské i interpretační formě. Že to zní jako pokus o pozvánku na jejich pražský koncert v příštím roce? Hell yeah!