Jaké že Touhy má Helena Vondráčková?

Čtyři roky museli fanoušci Heleny Vondráčkové čekat na její nové studiové album. Zřejmě byli hodně natěšení, protože deska Touhy se ihned po vydání stala druhým nejprodávanějším albem na tuzemském trhu. Není se co divit, nové písničky jsou totiž hodně chytlavé, melodické a posluchačsky vstřícné.     

Na zpěvačce je sympatické, že nežije z podstaty. Bojí se stagnace, snaží se jít s dobou, sledovat trendy. Proto i novinka nabízí poměrně moderní sound plný naprogramovaných zvuků a efektů. Občas zní svěže a hravě, jindy bohužel trochu umělohmotně, chladně, kolovrátkově až pouťově.     



Škoda, že na desce kromě kytary Zdeňka Charlieho Blažka nezní více „normálních" nástrojů. Současné mašinky sice dokáží ve studiu přesně a bezchybně naprogramovat všechny ty kytary, bicí, dechy či smyčce, ale živého muzikanta (sice s chybami, ale také srdcem a duší) nikdy nahradit nemohou.     

Heleně to pořád zpívá

Touhy nabízejí tucet songů, čtyři převzaté a osm zbrusu nových. Pohybují se od popu přes disco, balady, taneční hudbu až k latině, i když všechny lze řadit ke střednímu proudu. Jsou melodické, přímočaré a Helena v nich dokazuje, že jí to stále zpívá. Její vokál je přesvědčivý jak v živějších, temperamentnějších skladbách (Nemůžu bez tebe žít, Modré z nebe, Adrenalin), tak v citlivějších baladách (Smíš spánek mi krást, Nejsi v tom sám, Krajina zázračných dnů).      

Jemnější písně tentokrát na albu převažují. Nejsilněji vyznívají ty, které mají jen střídmý hudební doprovod. Mezi ně patří křehká, ale vnitřně energická balada Smíš spánek mi krást, Krajina zázračných dnů, 2000 perel nebo náladotvorným saxofonem ozdobený bonus Takový buď dál.    

Co si nezkusit desku šansonů...

Příjemně civilně působí také ve středním tempu se ubírající písnička Máš sílu vstát, kterou otevírá „živá" kytara Charlieho Blažka a k ní se citlivě přidávají další nástroje. Při poslechu těchto písniček mě napadá, že by zpěvačce určitě slušela deska šansonů. Pěvecky by na ně určitě měla a zase by svoji tvorbu posunula o kus dál.     

Na albu nechybí samozřejmě ani temperamentní, energické, tanečně laděné skladby, do nichž se Vondráčková umí náležitě opřít. Jasným hitem je převzatá Nemůžu bez tebe žít, rytmicky bohaté Modré z nebe nebo vygradovaný Adrenalin.



V podstatě všechny texty se zaobírají láskou. Sice v různých podobách a variacích, ale přesto působí dost stereotypně. A navíc se občas nevyhnou ani klišé typu „když slunce schází, vládne stín" nebo „tvá náruč byla tak horká jako písek na plážích". Podobné texty k tomuto typu muziky asi patří, ale více rozmanitosti by rozhodně neškodilo.     

A jaké že Touhy má Helena Vondráčková? Zpívat pro lidi, bavit své fanoušky a oslovit mladší posluchače. A samozřejmě prožít svůj život v lásce.