EvoLucie do budoucnosti jen nakukuje, jistota současnosti je zcela neomylná

Jednou z největších hudebních událostí roku 2018 jistě bylo vydání alba EvoLucie. Asi těžko se najde někdo, komu by nebylo jasné, kdo že za tímto počinem stojí. Avšak nedá se tvrdit, že by se pouze dala dohromady stará dobrá parta ve složení Koller, Dvořák, P.B.CH. a Kodym pod jménem Lucie, ale jak je dnes zvykem, na albu se podílelo mnoho význačných hostů. Každopádně šestnáctiletá albová pauza nejúspěšnější české kapely je u konce a fanoušci se mohou opět radovat tak, jako kdysi.

Album Evolucie v sobě, jak potvrdil Robert Kodym, nese tak trochu návrat ke staré dobré Lucii, a tak trochu pohled do budoucna. To ostatně sám název vyjadřuje. Je otázkou, nakolik to album bude Evo. Rozhodně na něm vládnou dva skladatelské směry. V tom jednom se nemůžete splést, i kdyby vás z ničeho nic vzbudili po stoletém spánku. Wanastowská kadence notoricky známých rifů a postupů je zcela určující. Peněžena je jasná a Slečna do nekonečna s Kodymovým hlasem ještě více. 

Lucie má znovu ovulaci, v přechodu totiž ještě není

Pohled do budoucna je tedy třeba hledat někde jinde a to více u Davida Kollera a Michala Dvořáka. Kollerovi zcela evidentně sedí Burning Man. Ještě více se odvázala SEX 3. Tato píseň je snad nejvíc avantgardní. Proto by také nemuselo překvapit, že na ní se svým saxofonem účinkuje legendární Plastik Vratislav Brabenec. Jiného významného hosta z opačného věkového spektra lze zaznamenat v písni Chtěli jsme lítat. Lenny ale napříč svému talentu zde vychází naprázdno. Produkce této písně jí totiž moc nepřála vyniknout.

To, co bylo vždy pro Lucii charakteristické, jsou jisté bizarnosti, které dotvářejí stabilní popové struktury. O ně se především staral Kodym jako textař. Ten se neštítí peprnějších výrazů, které ovšem zůstanou v paměti velmi dlouho, jako např.: ,,Přijela na schůzku a měla ovulaci..." Tento exhibicionismus Lucii odděluje od průměru. Skladba 1968 má jistě chválihodný záměr, ale jaksi se z Evolucie vymyká a pestrost alba až trochu přehání. 

Realita, která vynáší až na onen svět

Deska EvoLucie je prostě taková, jaká má být a jak se sluší na slavnou kapelu. Spojuje ji s předešlou tvorbou. Zároveň působí svěže díky profesionalitě zúčastněných včetně významných hostů, jakými jsou kytarista Phil X z Bon Jovi (kytarové sólo Nejlepší, kterou znám), producent Mike Fraser, klávesista Jamie Muhoberac a kurdská zpěvačka Sakiny Teynaová. Jak moc je však deska evoluční, to ať si odpoví každý sám.

Deska každopádně skvěle posloužila comebacku a její songy na koncertech dobře sednou do playlistu. Některé experimentální zaslouží zvláštní pozornost (Já jsem pan Petr Monk, SEX 3, Burning Man). Veškeré vášně uklidňuje až titulní píseň. Ta je správně zařazena na konec, protože není vůbec extravagantní a smířlivě potvrzuje realitu, že Lucie zcela jasně patří mezi elitu, ale generačně má své místo v době devadesátých let a mladá populace si z ní na zadek už prostě hromadně nesedne. Bylo by ovšem velká škoda, pokud by se o to kapela pokoušela a zkazila by si tak křečovitostí prahnoucí po ještě větší slávě reputaci skálopevné jistoty, o kterou se lze takřka opřít.