Eros prokázal cit i odvahu pro výběr hostů

Italský zpěvák Eros Ramazzotti bývá nazýván playboyem, hřebcem, elegánem a přesně taková je i jeho hudba. Romantická, zasněná, líbivá, elegantní a mířící především na zástupce něžného pohlaví snad všech věkových kategorií. Rozhodně tedy nejsem Erosova cílová skupina, přesto se jeho nové album s jednoduchým názvem Noi (My jsme) pokusím objektivně a bez předsudků rozebrat.

Ramazzotti na něm údajně pracoval tři roky, alespoň po tu dobu nic nového nevydal, ale v žádném případě nečekejte stylové či výrazové změny. Zpěvák už bezmála třicet let dělá popovou muziku v baladickém či maximálně středním tempu, jeho melodické kantilény mají stále výrazný hitový potenciál a jeho emotivní zpěv pořád silně rezonuje v duších i srdcích jeho fanynek.

Pro balady jako stvořený

Album zahajuje titulní skladba Noi. V pomalém a místy středním tempu se ubírající kantilénu zdobí podmanivý zpěv a výrazný klavír. Křehkou, jemnou, ale náležitě propracovanou baladu Un angelo disteso al sole otevírá příjemná akustická kytara, v podobném duchu se ubírá Questa nostra stagione. Jen kytaru střídá zvuk romantického klavíru. Ramazzotti je prostě mistrem balad, dokonale se k nim svým pěveckým projevem i barvou hlasu hodí.

Pro nezainteresovaného posluchače je album Noi nejzajímavější výběrem hostů, které si Ramazzotti přizval. Hned následnou, temperamentnější skladbu Io sono te ozdobí emotivní monolog herce Giancarla Gianniniho (v mezinárodní verzi CD pak známějšího Andyho Garcii). Erosův zpěv si výborně rozumí se zpěvačkou Nicole Scherzinger ve druhé nejvydařenější skladbě desky Fino all'estasi. Tu kromě vokálu bývalé členky kapely The Pussycat Dolls osvěžuje i úvodní bluesová a country pasáž.

Hosté přinášejí rap, klasiku i rock

Do písně Testa o cuore si zpěvák dokonce přivzal rapovou kapelu Club Dogo. Kontrastní spojení rapového a baladického zpěvu sice není nic originálního, ale album Noi výrazně oživuje. To samé platí o triu italských teenagerských tenorů Il Volo. Svěží skladba Così tím směřuje ke klasické hudbě a vlastně tím odhaluje další možnosti Erosova zpěvu.
A nejšťastnější ruku při výběru hostů prokázal Ramazzotti pozváním belgické kapely Hooverphonic. Díky ní dostává vrchol nahrávky, roztančená píseň Solamente Uno, uvolněnou, houpavou, hravou, vzdušnou atmosféru. Zde italský zpěvák nejvíce vystoupil ze svého tradičního, zaběhnutého pěveckého projevu. Ve srovnání s těmito písněmi působí zbytek alba standardně.

Kdo čekal po třech letech zásadnější změnu, bude zklamán. Nic nového album Noi nepřináší, Eros Ramazzotti zůstává svůj. Ale proč vlastně něco měnit, když to předešlé tak dobře funguje?