Mrtví (stále) mohou podmanivě tančit - jeden večer společně s Dead Can Dance

Monika Jetelová, 05. 05. 2022

Report vytvořil a zpracoval David Frei.

Statičtí, ale přesní. Melodičtí a zároveň živelně rytmičtí. Temně romantičtí a po svém alternativní. Dojímající k slzám a odvádějící zhypnotizovanou lidskou duši do neznáma…to vše a mnohem více byli v úterý 3. května naživo legendární Dead Can Dance (dále pouze DCD), které se mi po 20 letech, co je poslouchám, podařilo poprvé spatřit.

Dva roky odložený koncert kvůli covidové pauze se konečně zhmotnil do dvou pražských večerů a při tom druhém bylo diváků v kongresovém sále na Vyšehradě stále dost na to, aby mocně aplaudovali po každé písni. Bylo rozhodně proč!

Hned na úvod musím říct, že kapela povolila focení pouze ze strany, a to daleko od pódia, a tak kvalitní fotoreport prostě chybí. Jenže posluchač znalý jejich tvorby při živém vystoupení nemá čas cvakat spoušť či klikat, ale chce si vychutnat v prvé řadě jedinečný zvukový zážitek, který DCD umí beze zbytku podat.

Už od úvodní domorodé klasiky "Yulunga" se celý ansámbl, který čítal vedle hlavního dua Lisa Gerrard a Brendan Perry ještě pět hudebníků, soustředil na maximálně přesný výkon; ten důraz na každý tón, rytmus i pohyb působil zpočátku tak okatě, až to navodilo jistou pochybnost o tom, co vlastně chce člověk vidět. Jestli prožít pouze dokonalé ztvárnění hudebního hájemství, které DCD nabízejí ve studiovém provedení, anebo živý obraz autentické energie, ke které dokážou samotní muzikanti přidat svou lidskou podobu.

Samotná Lisa se překvapivě tvářila v první půli velice odměřeně, ale možná proto, aby si maximálně udržela svůj nadpozemský vokál tam, kde má být. A přitom bravurně obsluhovala čínský cimbál yangquin. Roztála až po gigantickém potlesku po skladbě "Cantara", což je bezesporu jeden z vrcholů v rámci celé tvorby skupiny. I když, které vrcholy DCD nemají? Jejich někdy mnohovrstevnatá, jindy temně neoklasická, ale i čistě vokálně povznášející muzika absolutně maže hranice všech stylů už od poloviny 80. let minulého století. A naživo přináší ještě větší emociální prožitek, ať už se jedná o novější tribal období, world music ovlivněné desky anebo rané darkwave období, na které se i při letošním turné možná překvapivě dostalo.

Průřez všemi plodnými obdobími kapely včera skupina předvedla na výtečnou, a to díky monumentálnímu zvukovému kabátu, který všem skladbám dodal zcela jiný výraz. Bylo to především u starších gotických skladeb z alba Spleen and Ideal z roku 1985. Jejich temně romantická nálada byla zpočátku zcela nečekaná, ale u skladby "Avatar" uhranula svým duchem, a to i díky vizuálním hrátkám na plátně za skupinou.

Stylový artwork, který se za nimi objevoval při jednotlivých skladbách, dokonale ladil s hudebním feelingem. Tu se ponořil do jemně šedých odstínů u skladeb "Opium" či "Amnesia", při divokých až hypnotických rytmech z alba Dionyssus pak zasvítil barevnou koláží, která prudce rozkolísala oční bulvy. Právě u tohoto, řadově posledního alba, ze kterého včera zazněla "Dance of the Bacchantes", mám (dosud) pocit, že se skupina dostala za hranice poslouchatelnosti. I jeho živé provedení mělo totiž v některých změnách nálad jistou zvukovou zkratku, která tam prostě nesedla a vytvářela disharmonický dojem. Ten ale DCD přebili absolutní sehraností, zdvojenost kláves, perkusí, kytar i zpěvu nakonec ve svém úderném celku vytěsnila z mysli všechny pochyby o tom, kde (a jestli) (ně)kdo nestíhá. O to ale přece nešlo. U této skupiny jde především o pocit nechat se unášet samotnou hudbou. Rozhodně překvapily skladby, které hlavní aktéři ukryli v 90. letech na kompilacích nebo sólových albech a rozhodli se je po více než dvaceti letech zahrát. Píseň "Bylar", u které Lisa použila turecký dialekt bashkir, zvedla atmosféru do nebeských výšek, když si dokázala vokál udržet nad cimbálově perkusním podkladu, a to pod celou dobu.

Dalším klenotem byla mystická "Sanvean", kterou Lisa v roce 1995 zařadila na své album The Mirror Pool. Pseudo jazyk, který si zpěvačka zde sama vytvořila, mě doslova přibil do měkké sedačky. Po silných a dlouze táhnoucích se tónech mi doslova vyhrkly slzy. Ač neznáte obsah, chtě nechtě to ve vás vyvolá tak silné emoce, kterým ani nemusíte rozumět. Jedinečný song zde zaslouží uvést ve své původní verzi a věřte mi, že pražská live verze byla doslova a do písmene stejná! Tak vokálně mocnou osobnost matička Země dosud neuzřela….

U hitů z alba Into the Unknown, především u "The Carnival is Over" mne absolutně dostal zpěv Brendana Perryho. A to o mnohem více než kdysi na oněch studiových kouscích. Jeho vokální projev byl tak silně monumentální, až se opět začala vkrádat pochybnost, jestli to tenhle fenomenální vokalista dokáže ve svém věku odzpívat anebo je mu nějak technicky pomáháno. Ale s těmito úvahami jsem se pak rozloučil! Rozebírat technickou stránku a křížit ji s atmosférickým a pocitovým vyzněním musí jednoznačně vyústit v něco, co si člověk dokáže pustit ke své duši jen tak, jak se sám rozhodne. A já se v plné míře odevzdal účinkům hudby! Rovněž ve skladbách "The Ubiquitous Mr. Lovegrove" a "In Power We Entrust the Love Advocated" se Brendanův zpěv dostal do neuvěřitelně silných dimenzí sluchu, kterým jsem se zdráhal uvěřit.

Po první půli koncertu, kdy mi osobně jeho vokál seděl mnohem více, se pak jako zázrakem Lisa autentičtěji rozezpívala; možná chtěla ukázat opravdu všechny hranice svých možností. A je třeba říct, že ji v doprovodných vokálech nedoplňoval jen samotný Brendan, ale i sympatická klávesistka Astrid Williamson.

Společným pěveckých vrcholem byl samozřejmě opus "Host of Seraphim" z alba Serpents Egg, který si tenkrát filmaři vypůjčili i do kultovního filmu Baraka. V něm se za mikrofon postavili téměř všichni aktéři na pódiu. Lisa se snažila uzpívat i celý monumentální závěr, ale bylo lehce slyšet, že už to někde malinko v zakončeních nedává. To ale nic nemění na celkovém zážitku! Kapela pak opustila scénu, aby se po mocném aplausu vrátila se třemi přídavky. Těmi byly epická "Children of the Sun", flétnou okořeněná balada "The Wind that Shakes the Barley", která jako jedna z mála přivedla kdysi skupinu k hudebnímu odkazu skotských vysočin, a song "Severance" s nádherným zeleným pozadím.

Možná (malinko) ostudně jsem si až na samotný závěr nechal zmínku o Julesi Maxwellovi, který je jedním ze stěžejních klávesových pilířů DCD. On samotný totiž druhému pražskému vystoupení předskakoval už od osmé hodiny. Šest písní v duchu romanticko-alternativní klávesové hry zpočátku navozovalo silnou nostalgii a jen tak tak se chtělo usnout, naštěstí jeho druhá půlka s písněmi "Darkside of Love", "Blue Torch" včetně vyprávění o své babičce z Belfastu, které věnoval skladbu "Lzzy Grant", nakonec všechny zaujalo a navodilo příjemnou atmosféru pro hlavní hvězdy hudebního večera. A ten pak proběhl ve výše uvedeném atmosférickém duchu, který mi dlouho do noci mocně rezonoval v mysli.