Dark Roots of Earth - učebnicový thrash metal

Je zajímavé, jak tuhý kořínek mají nejznámější thrash metalové formace: Slayer vydali poslední řadovku v roce 2009, ale již pracují na další (navzdory zranění Jeffa Hannemana, který se dlouhodobě zotavuje z kousnutí jakýmsi jedovatým pavoukem), a Metallica (s Lou Reedem), Megadeth i Anthrax vydali nové řadovky loni. Nyní tedy přicházejí se svojí troškou do mlýna i Testament.

Thrash metal jak z učebnice

Čím by tak mohlo začínat thrash metalové album? Ne ne, žádné překvapení se nekoná - ostrý kytarový riff jak od výše zmíněných Slayer uvozuje vstupní vypalovačku Rise Up a po kratičkém vydechnutí přichází v 35. sekundě na řadu nepostradelný poznávací znak stylu neboli dvojitý kopák. Časté změny tempa, sólo zpěv - občas zdvojený - místy doplňuje „hymnické" sborové bručení, v druhé polovině tracku přijde rychlé kytarové sólo: Rise Up by mohla sloužit jako ideální kousek na vysvětlení marťanovi, co že je to ten thrash metal.

V podobném učebnicovém duchu se nesou i následující tracky, za příjemné oživení desky lze považovat občasné zařazení blast beatu, např. v refrénu Native Blood či v True American Hate, povedený sólový úvod baskytary v A Day in the Death, téměř 8-minutovou baladickou Cold Embrace, nebo triolově dusavý rytmus v Throne of Earths. Další triolová vypalovačka Last Stand for Independence, podle mě nejlepší track desky, pak Dark Roots of Earth skvěle uzavírá.

Kytara a bicí na úrovni

Co se týče kytarových sól Alexa Skolnicka, který od předchozí řadovky Formation of Damnation opět věnuje část své energie a času Testamentu, ač nadále pokračuje i ve svých bočních projektech (např. vede čistě jazzové trio!): pokud by jeho rychlá melodická sóla zaslechl někdo okolo roku 1980, měl by nepochybně oči navrch hlavy. Nicméně v kontextu současné metalové kytary musím přiznat, že mě jeho relativně klišovité běhy, sweep-pickingové akordové rozklady a občasné zakvílení vytáhlého tónu poněkud nudí (snad s výjimkou A Day in the Death). S nevděčným úkolem umístit do každého tracku sólo se např. na poslední anthraxovské řadovce Worship Music vypořádal Rob Caggiano poněkud lépe.

V podobném duchu lze říct, že Gene Hoglan odvádí na bicí veskrze velmi slušný výkon, zejména v již zmíněné Last Stand for Independence, na druhou stranu oslnivých kvalit Davea Lombarda z osmé řadovky skupiny The Gathering přeci jen zcela nedosahuje, ale to asi nikdo. Produkce a zvuk si zaslouží jedničku, zejména baskytara dostala ve finálním mixu o něco více prostoru než je v žánru obvyklé, a to jedině ku prospěchu věci.

Sázka na jistotu

Země se nezachvěla a ušní bubínky vám návalem hudební invence neprasknou, nicméně příznivce klasického thrash metalu by Dark Roots of Earth měla rozhodně potěšit.