Cesta do záhu(d)by - recenze

Baumaxa, Xindl, Klus… pomaličku se nám rozrůstají řady bardů, kteří s kytarou v ruce navazují moderním způsobem na Nohavici, Dobeše, Schmitzery… Tomáš Klus je potvrzením, že lze dělat poctivou hudbu plnou nápadů, svěží, melodickou i (možná až moc) přemýšlivou.

Celkově vyznívá debutní album Cesta do záhu(d)by hodně jednolitě, výrazné hitové skladby (kromě výjimek jako Kfjetina či Marie) na něm nehledejte. Avšak náplast přináší uvolněná, sympatická atmosféra písniček – stačí se svalit do křesla a jen tak poslouchat. Jen tak? Kdo si chce Kluse opravdu užít, musí pozorně sledovat texty, jelikož po této stránce se jedná o to lepší, na co u nás natrefíte. Přitom jeho rýmy jsou často velice prosté („Vlaky se rozjely do všech stran a já uprostřed všeho, neprávem potrestán, opuštěn, zůstal jsem bez ničeho" - Inzerát).

Nepálí na vás ale jen skvělé verše, s češtinou si vůbec pěkně pohrává (Do nebe: „Chci do nebe – do nebezpečna"). Energie a radost z něj jen srší, o čem svědčí úctyhodných 19 kousků na albu.