Carminho

Fado (portugalsky „osud") je tradiční portugalský hudební styl, který se zrodil v lidových tavernách i domácnostech, kde se „naříkalo" nad životními osudy. Časem se k vokálním projevu přidala tradiční portugalská kytara. Za doprovodu jemně strunné kytary a pěveckého projevu, který nezřídka zacházel do vysokých poloh, si protagonista původně stěžoval na krušné chvíle ve svém životě, které v dávných dobách způsobil odjezd milovaného člověka na moře, nenaplněná láska nebo sociální problémy způsobené ekonomickou situací ve společnosti. Všechny tyto témata najdeme i na mnoha deskách současných portugalských interpretů, kteří se i přes výraznou modernizaci hudební scény snaží udržet (a v neposledních letech i inovovat) ducha této svébytné hudební tradice. Původně se zpěvu většinou chopily ženy, jejichž výrazný zpěv je dominantou lisabonského fada, ale fadisty-může v aktuální portugalské scéně najdeme taktéž. Jejich tradice souvisí s původně univerzitním centrem Portugalska, jímž bylo město Coimbra. 

Tradiční fado proslavila v portugalském hlavním městě nejvíce Amália Rodrigues v druhé polovině 20. století; dodnes zůstává nejprodávanější umělkyní stylu tradičního fada, která se až do konce století těšila obrovské popularitě. Když v roce 1999 zemřela, celý národ držel dlouhou pietu. Na počátku 21. století se jejího odkazu fada chopila původem mozambická zpěvačka Mariza která díky ikonickým deskám Fado Em Mim, Fado Curvo a Transparente tento styl znovu s jemnou modernitou /a i díky svému charismatickému hlasu/ umně zpopularizovala, a to nejen v Portugalsku, ale i v zahraničí. Samotné Amálii věnovala své osmé studiové album, které vyšlo v roce 2020 pod názvem Mariza canta Amália (není na něm však zde uvedená video ukázka O Gente da Minha Terra, jejíž autorkou je samotná Amália – pozn.) Vlnu zájmu o moderní fado podpořily v druhém desetiletí i další umělkyně jako Ana Moura, Maria Ana Bobone a především Maria Carminho. 

Carminho, vlastním jménem Maria do Carmo Carvalho Rebelo de Andrade, zdědila pěvecké vlohy po vlastní matce, Tereze Siqueira, která se ve fadu proslavila v druhé polovině 20. století. Sama Maria však přinesla do tradičního stylu nové prvky díky vlivům brazilské bossa novy a popu. Její první dvě alba, Fado (2009) a Alma (2012) sklidily obrovský úspěch, a to nejen v domácím Portugalsku, ale i sousedním Španělsku, kde získaly platinové ocenění. V roce 2014 vyšlo třetí autorské album Canto (Zpívám). O dva roky později pak vydala vlastní verze skladeb slavného brazilského umělce Toma Jobima. Ještě před co-vidovou pandemií pak vyšla čtvrtá deska Maria (2018), kde se Carminho ještě více než předtím přimkla k tradičnímu syrovému fadu, kde zní například jen tklivý zpěv. Song O menino e a cidade (v překladu: chlapec a město) je dokonalou ukázkou originálního pěveckého i skladatelského přístupu ambiciózní zpěvačky, která se po Marize v posledních letech stává portugalskou fadistkou par excellence, což dokazuje zejména její poslední studiové album Portuguesa (2023). 

Carminho se loni podařilo mimo domovského Portugalska vystoupit i na několika amerických koncertech, ze kterých vzniklo několik krátkých videoEP. V srpnu 2024 vzniklo velmi autentické mini The Luckman Sessions, ve kterém samotná zpěvačka vypráví o svých osudech a o podstatě fada.