Bon Jovi zůstanou rockery Navždy

Jedno legendárním (hard) rockerům z New Jersey upřít nelze – otevíráky všech studiových alb jsou dodnes parádními hymnami! I novinkové album, už šestnácté v pořadí, má hned od začátku chytlavý rockový a dovádivý rytmus, že nepřipravený posluchač musí zbystřit sluch, roztleskat ruce nebo rozpohybovat tělo, až se fakt chce trsat, protože bicí Tica Torrese uhánějí písničku plným energickým rytmem dopředu – ano, to je parádní opener Legendary ve všech barvách! Kytary jen jemně dobarví celkovou atmosféru, ale o energický úvod, který možná slibuje zajímavý zážitek z celé desky, je definitivně postaráno. Nebo ne?  

Tempo alba nechce polevit ani v druhé pohodové skladbě We Made it Look Easy anebo v další vypalovačce Living Proof. Když si fanda poslechne tyhle songy za sebou, už je napnut k prasknutí a doufá, že tohle bude bezva comeback legendárního bandu, který se s ohledem na poslední nahrávky (zdánlivě) mohl v novém tisíciletí vyčerpat. I když Jona dlouhodobě „trápil" rozkol s bývalým kytaristou Richiem Samborou včetně vlastních zdravotních problémů, ze kterých se před dvěma lety však rychle otřepal, zjevná chuť tvořit nové hudební rockovky ho neopouští. Právě v Living Proof navozuje „old sample" triky ducha hymnického období Keep The Faith, doprostřed melodického songu vkládá vážný refrén, ale veselý duch a pozitivní nálada nakopávající píseň rozhodně dominují. A to nejen na této hitovce; album je totiž skutečně mnohem více nad věcí než předchozí řadovka, je o živelné radosti ze života. Zatímco minulé, byť překvapivé procitnutí v podobě desky 2020 bylo poznamenáno co-vidovou hysterií – kterou však Bon Jovi dokázali kreativně zúročit! – a dominovaly na něm vážnější skladby, Forever kypí svěžím a někde až klasickým arena-rockovým spiritem, který sahá mnohem dál do minulosti a definitivně překvapí všechny, kdo new jerseyský kvintet už dávno odepsali. 

Bon Jovi se v první půli nové řadovky vracejí do osmdesátých let a nejen to, k zaslechnutí nejsou jen ozvuky platinové výše zmiňované desky, ale skoro až rock´n´rollový duch, který doslova vyrazí dech, třeba v songu Seeds. Ticovy bicí ženou nejen tuto píseň dopředu. Ale doporučuji dát volume hodně doprava, neboť pak vybuchne kotel, který kapele musel svou explozivností dlouho chybět. Kolegové z HK psali před časem o jistém stárnutí u alb What About Now nebo 2020, ale já to vidím spíše jako posun kreativní, byť výhrady k některým songům z nového alba i po několikátém poslechu přetrvávají. Dávné baladické hymny Dry County nebo Right Side of Wrong už Jon a spol. zřejmě nenahrají, první pomalý zástupce na aktuální desce s názvem Kiss The Bride má zpočátku velkou atmosféru a odvážné akustické (skoro) country sólo, smutně ale přefrčí a nevzpomenete si na něj, což je velká škoda. I druhá balada I Wrote You a Song je poněkud plytkou momentkou; srovnání se silnými baladickými kusy se prostě nelze vyhnout! I na minulém albu byla právě odvážná reminiscence Blood In the Water, ta tady chybí, jenže Jon byl nyní evidentně v jiné a rozvernější náladě. 

Energickou náplastí je totiž Living in Paradise, ze které všemi směry stříká čerstvá energie, náladou trošku připomíná velikány U2 ve svých nejlepších free rockových pasážích. A v refrénu přidají pod kotel opět díky sehrané rytmice. Taková The People´s House, kde rytmicky vyčnívají bonga, by klidně mohla rozfrčet latino diskotéku! Kytarista Eric se v tomhle songu dokáže projevit i se sólem, což z písně dělá dalšího adepta na možný budoucí singl. Walls of Jericho oproti tomu zní neoriginálně jakoby z laciného radia. Možná si ale Jon a spol. chtěli orazit a prostě jen zajamovat. 

Taktéž My First Guitar nemá tu správnou svěží dynamiku, zde dochází i Jonovi správný hlasový tah dopředu, přece jen se projevuje citelná únava a nepatrná nadbytečnost některých pasáží. On je ale svůj, zpomalí klidně až do intimních poloh, protože to tak cítí, zastaví se v půli písně, protože „je v lásce se svou první kytarou". Kéž by tu kytaru svěřil zpět Richiemu, povzdychnu si nostalgicky! Anebo ho přizval jako hosta, lkám závěrem… Oba kytaristé jsou bohužel na novince více do počtu, než by projevili kreativnějšího ducha. Deska končí písničkářskou countryovkou Hollow Man, která je vyzněním možná poctou Johnny Cashovi. Jakoby Jon a spol. navodili ducha alba Lost Highway, které bylo veskrze načichlé countryovým ambientem. 

 

Kdyby bonusová verze novinky neměla energický odvaz That Was Then, This is Now, tak bych byl malinko zklamán tou druhou půlkou, nicméně většina písní se Jonovi a spol. po letech opět skladatelsky povedla, na to jsou Bon Jovi přece jen profesionální a zruční muzikanti. Nemusejí už lámat arény, protože to si dávno odžili. Srdceryvní rockeři, kteří na prvních albech brousili až do metalových zákoutí americké popkultury, po letech opravdu zestárli, ale vůbec jim to nevadí. 

Nespoutaného rockového ducha, kterého v novém tisíciletí několikrát krásně a živelně probudili, jim totiž budete po Forever věřit i nadále. Jon je totiž ze stejného těsta jako legendární AC/DC nebo Scorpions. Nebo ze stejné krevní skupiny jako „poslední rockoví mohykáni" jako Bruce Springsteen či Bryan Adams, kteří budou rockově skotačit, skládat, tvořit, hrát a zpívat, dokud to půjde. Tohle rockové motto tady platí na 100 % právě díky závěrečné nářezovce, kterou kapele prostě baštíte a víte, že melodický rock Bon Jovi tady bude (možná) napořád (Forever)! A neškodilo by je znovu uvidět v českých končinách.