Beth Hart: „Budu tam, uvnitř tebe…!“

Sál pražského Kongresového centra se 28. května velmi rychle zaplnil. Však také koncert měl svoje první datum už loni, a tak se většina fanoušků nemůže dočkat. Sedadla jsou obsazena a v sále je už tma, kapela nastupuje velmi nenápadně a příchod zezadu hlediště a přivítání s diváky je pro Beth Hart už očekávaný. Přesto je ale emotivní tak moc, až máte pocit, že se jen vrací vaše dobrá známá a je přece přirozené vstát a jít se s ní obejmout. A protože odloučení bylo dlouhé, neobejde se vítání místy bez slz dojetí.   

Následuje hned několik skladeb s kapelou a lyrika střídá tvrdší beaty. Kapela duní a bouchá v momentech, když je skladbu potřeba podpořit, a utichá a mizí zase tam, kde je potřeba tiše zpozornět. Nálada se střídá i v sále. Když Beth začne zpívat sama u piana, všichni jen poslouchají. Nikdo se ani nehne a v sále krom křišťálového hlasu Beth u piana by bylo v pauzách slyšet spadnout i špendlík na koberec kongresového centra. Nálada je velmi intimní, a když jste tady, máte pocit, že jste jen vy, Beth a příběh, kterým k vám právě v tuto chvíli její podmanivý hlas promlouvá.   

Beth je u nás už podesáté, a přesto, když se rozhlédnete, uvidíte lesk v očích nejednoho diváka, třeba jako při písni Little Heartbreak Girl. Světelná show je celkem střízlivá, ale je o to vkusnější, tady skutečně nejde o efekty. Zdá se, že dnes to je o hlubokém sdělení bez masky a bez přetvářky… John Nichols na kytaru odvádí bezvadnou práci a jen jednou si v akustické části vyslouží bubeníkův úšklebek. To když se nechá strhnout atmosférou rychlejšího partu a je malinko napřed. Spíše než jako chyba to působí jako lidský prvek v jinak vybroušené instrumentální připravenosti celé kapely. Na podiu se objeví na okamžik i manžel Beth Hart, který ji v těžkých chvílích podržel, a i jeho zásluhou jede turné 2026.   

Asi v polovině koncertu Beth mění piano za kytaru. Kapela trochu ubere a máme tady akustickou část (v devadesátkách byste řekli unplugged). Tom Lilly střídá elektrickou basu za akustickou a atmosféra se uvolňuje do veselejší lehkosti. Set nabírá na rytmu jenom proto, aby se opět zvolnil v písni Boogeyman. Nálada se proměňuje znovu – po kolikáté už? Znovu ten kontrast čistého zpěvu a zatěžkaného rytmu … kapela odvádí výjimečnou práci a aranže dokonale podtrhují obsah skladeb. Skutečně se tu stává, že v důležité pauze uprostřed písně někdo v sále neudrží emoce. A přesně o tom to dnes je. Není to jen hudba, děje se tady dnes mnohem víc!   

Nálada a komunikace je velmi uvolněná a přirozená. Dokonce dostáváme i na vybranou, jaká další píseň by měla zaznít. Z hlediště padají různé názvy písní, ale až k Beth doletí jen málokteré. To je také snad jediná vada na kráse. Sál je hodně velký a nálada velmi, velmi intimní. Ale je to jen další kontrast koncertu.   

A už zní Woman Down. Následující Don’t Call The Police je skvělý výběr pro návrat kapely k elektrickým nástrojům. Tady vám dojde, že život někdy prostě není legrace a zpívat o něm takhle upřímně už znamená něco sakra velkého. Všechno tohle Beth přináší. Žije s vlastními démony, se závislostmi a krom toho přináší hudbu a sdělení a zasahuje na citlivých místech.   

Přídavek I‘d rather go blind jen ukazuje velikost zpěvačky, při kytarovém sóle umí ustoupit a nechat předvést kapelu co umí, a to není málo. Blues, soul a muzikantská zkušenost téhle partě uvěříte bez výhrad. Produkce posouvá hudební i emotivní zážitek do známých míst a vás bere s sebou na vlastní cestu do nitra, a to tak hluboko, jak moc si jen dovolíte.  

Publikum tleská vestoje a lidé chodí osobně poděkovat za skvělou show. Podpora, vzájemný respekt z obou stran je přímo hmatatelný a potlesk nebere konce. Beth Hart jsme v pražském Kongresovém centru dojali k slzám a ani někteří fanoušci je už neskrývají. Všichni by byli nejraději co nejblíže a Beth také objali, tak moc se nás dotkla.  Svou hudbou? Hlasem? Příběhem? A záleží na tom vůbec? Loučíme se s písní There in your Heart, Beth Hart sedí na podiu, lidé zpívají s ní a všechno je na chvíli jedno … I will be there inside of you…!

Autor textu a fotografií: Lukáš Vondra