„Aj dvaja zmožeme tak veľa, niekedy viacej ako svet,“ zpívají Hmlisto.

Za mých vysokoškolských studií mne osvícený pedagog Libor Magdoň seznámil s dílem slovenského prozaika Františka Švantnera, jehož lyrizovaná próza a osobitá montáž fantastických i realistických motivů mne hluboce zaujala. Na jeho dráždivou a fascinující prózu Nevesta hôľ jsem si vzpomněl při poslechu alba Ozveny lazov slovenské kapely Hmlisto. Proč o tom mluvím? V hudbě tohoto pozoruhodného autorského dua jsem zaregistroval podobné vnímání a prožívání světa: lásky i smrti, bolesti a utrpení, pokory k všeobjímající přírodě, ale i tvrdou houževnatost a odolnost. 

Hmlisto tvoří Veronika Kicková a její syn Ján, žijící kdesi na odlehlé slovenské samotě. Rituální posvátnost a nedozírnost slovenských hor na posluchače zahřímá hned v první písni, která podává také jistý interpretační návod k tomuto albu: „Staré piesne ležia v krajine, ľuďmi opustené a predsa tam sú, v tvrdom tele Matky Země". Stačí používat uši a oči. Jak prosté. Hudebně je to vyjádřeno pomocí folklorních idiomů a vrstevnatého zvuku za použití různých strunných nástrojů. Hymnický ráz má charakter meditace a modlitby, je to ovšem modlitba pohanská, v níž všichni svatí tančí kolem stromů.

Hned následující Dvaja ukazuje, že pestrý zvuk a vrstevnaté aranžmá je pro Hmlisto zásadní. Písnička je překvapivá po všech stránkách. Setkáváme se zde s pozoruhodnými změnami taktů, harmonie je spíše progresivní než dopředu odhadnutelná. Namísto refrénů slyšíme sólové linky violoncella. Píseň mi svou rafinovanou strukturou a postfolklorní stylizací připomíná Jethro Tull.

Třetí inspirační zdroj má Hmlisto v opatrném mísení folku s irským folklorem. Slyšíme to například v intru písně Dážď, jejíž další průběh je naštěstí mnohem osobitější. V harmonické latenci jde naopak o jednu z nejpromyšlenějších položek alba. Hmlisto dokáže silně rozehrát i angažovanou strunu, což se vyjevilo v písni Pro patria et libertate? Vynikající text, který silnými básnickými prostředky přemýšlí nad významem slova svoboda v kontextu domnělého vlastenectví.

Texty Veroniky Kickové svědčí o mimořádné imaginaci a moudrosti. Z každého slova dýchá teplo a intenzita myšlenek, které se zabývají esenciálními otázkami lidského bytí: kdo jsme, kam jdeme a jaký je náš životní úděl. Primárními motivy jsou příroda jako živá entita, svědomí a svoboda člověka. Hudba jejího syna Jána je evidentním dokladem nevšedního hudebního talentu. Ján má značný dar vnímat hudbu v barvách a pestrých vrstvách. Pro písně alba Ozveny lazov je příznačná vysoká vertikálnost, zvuková vytříbenost i zahuštěnost pomocí širokého spektra strunných nástrojů. Je fascinující, že desku nahrál tak mladý muzikant, který je teprve na prahu své hudební cesty.

Ozveny lazov kapely Hmlisto nemá slabé místo. Všech 11 písní tvoří pomyslnou mozaiku sugestivního příběhu vyprávěného dvěma spřízněnými dušemi. Ani jedna není pouze do počtu, ani jedna není imitací předešlé, ale všechny mají své poselství. Píseň Ozvena je koncipována jako duet, v kterém Kickovou doplnil vypravěčsky podmanivý, intonačně však méně přesvědčivý hlas Petra Linharta. Hluboká výpověď o vnitřní i vnější emigraci a vině však stírá jakékoli pochybnosti o pravdivosti a upřímnosti této písně.

Hmlisto na mne svým albem velmi zapůsobilo. Slyšel jsem toto zvláštní duo před pár lety živě a přiznám se, že mne tehdy jejich živá produkce nezaujala. Od té doby však oba muzikanti urazili notný kus cesty. Na desku soustředili své nejlepší písně, vetkli jim instrumentální dokonalost, cit pro aranžmá a bezprostřední intimitu. Hlas Veroniky Kickové zní jako sudba venkovské věštkyně. Zpívá a promlouvá mocně, ošlehaně, pradávně, ale vlastně naprosto aktuálně. V jejím projevu je permanentně přítomen jakýsi prvek zvrásněné naléhavosti, která je v naprosté opozici k lhostejnosti či apatii. Deska vybízí k rozjímání nad slovy a jejich významy, zažíhá touhu poznat svět, o kterém se zpívá, odhalit jeho krásu.

Ozveny lazov jsou pro mne osobně jedním z největších překvapení slovenské hudební scény.