Zpěváci by Petru Hapkovi utrhali ruce

Petr Hapka je tuzemským skladatelem s asi nejčitelnějším rukopisem. Jeho písničku poznáte podle prvních tónů a většinou se od ní díky její magické atmosféře již neodtrhnete. Hudbě na vrcholné úrovni se věnuje již bezmála padesát let a o to překvapivější je, že dosud nevyšla (s výjimkou filmové hudby V obrazech) žádná jeho reprezentativní kompilace. Nyní tento dluh napravuje vydavatelství Universal, které přichází s retrospektivním dvojCD Pozdní sběr.



Skladatel je dnes znám především jako jeden z kongeniální autorské dvojice Hapka – Horáček. Při výběru skladeb však vydavatelství zvolilo správnou cestu a vsadilo především na starší písně z 60. a 70. let. Songy jako Štěstí je krásná věc, Levandulová nebo S cizí ženou v cizím pokoji zná každý, ale už málo se ví, že Hapka skládal pro Hanu Zagorovou, Karla Zicha, Helenu Vondráčkovou, Karla Gotta nebo Václava Neckáře. A právě tyto písně výběru dominují.

Nejstarší je Gottova Malá píseň (1964) a už v ní Hapka dokazuje, že propojování hudebních stylů pro něj není žádný problém. S naprostou přirozeností, lehkostí a dokonce humorem se pohybuje mezi klasickou hudbou a jazzem. Hapka nikdy nebyl rockovým skladatelem, ale v další skladbě Temný stín (Mefisto – 1966) si s přehledem střihl přímočarý a jednoduchý rock´n´roll. Toť první dvě silně nostalgické skladby, které evokují atmosféru 60. let.

Šansony nejen pro Hanu Hegerovou

A pak už se střídají další písně v podání známých interpretů. Dvojalbum nás zavádí do doby, kdy třeba Vondráčková nebo Zagorová ještě zpívaly poctivé, propracované a kvalitní písně o něčem a stejně jako Karlové Zich, Gott nebo Černoch pěli náladotvorné šansony.
Právě šansony jsou totiž výstavní skříní Petra Hapky. Ne že by si neuměl odskočit k popu (Řeka zázraků, Windsurfing, Svět je místo k radování), romantickým baladám (Na tisíc žen jde světem, Běh času, Oříšek pro Popelku), středověké hudbě (Píseň pro Joriku) nebo jazzu (Už svítá), ale jeho všestrannému talentu, širokému rozhledu a bohémskému naturelu nejvíce svědčí šansony.

Ty pochopitelně nejlépe vyznívají v podání spřízněné a nejuvěřitelnější Hany Hegerové (Obraz Doriana Graye, Rozvod, Já ráda vzpomínám, Potměšilý host), ale i v repertoáru popových zpěváků (Gott, Vondráčková, Matuška, Korn, Zelenková, Černoch) patří k tomu nejlepšímu, co kdy nazpívali. A i proto o ně hodně stojí současní interpreti různého stylového zaměření, Landou počínaje přes Müllera, Kirschner, Kocába až po Nohavicu. Jen kdyby byl Hapka pilnější, utrhali by mu ruce.



A čím jsou jeho skladby tak výjimečné? Ignoruje v nich hudební styly, kombinuje světské (cirkus, hospoda, šantán) motivy s duchovními (chrámová hudba, varhany), nikdy nezapomene na výraznou, ale ne prvoplánovou melodii, písně staví na silné atmosféře a také je velice pestrým tvůrcem. To dokazuje i Pozdní sběr, kde spolu například sousedí lehká, vzdušná, bezstarostná píseň Admirál s osudovým, těžkým až depresivním Rozvodem.

Textař - půlka úspěchu

Navíc měl a má skladatel obrovské štěstí na textaře. S Horáčkem je to jasné, ale texty pro něj psali i další vynikající básníci Petr Rada, Pavel Vrba, Zdeněk Rytíř nebo Zdeněk Borovec. A Hapka má mimořádný dar tyto texty, jejich významovou bohatost, hloubku a silnou atmosféru svojí hudbou ještě umocnit.

Pozdní sběr je sice kompilací, ale díky zařazení především starších, dnes prakticky neznámých skladeb bude pro mnohé novinkovým albem. V tvorbě Petra Hapky je stále co objevovat. Vše dotváří nápaditý a elegantní booklet, obsahující obrázky malého Petra. Jejich autorem je skladatelův otec, malíř Josef Hapka.