Zhasněte světla, je tu Darkgamballovské divadlo Panoptikaria

Už je to notná řádka let, co vyškovská sebranka ješte pod jménem Dark opustila death metalový výraz a pomalu začala do své tvorby zakomponovávat alternativnější prvky. I když se s tím mnozí ortodoxnější fanoušci stylu sžívali jen velmi pomalu (a asi někteří nesžili dodnes), našli se postupně jiní, kteří se v novátorském přístupu našli. Změnou názvu na Dark Gamballe kapela jasně definovala svou tvář, jejíž rysy pevně vyřezává i celkově už dvanáctá deska Panoptikaria.



Že byl směr, kterým se kdysi Dark vydali, správný, dokazuje nejen albová plodnost skupiny, ale i to, že Dark Gamballe se usadili v popularitě tvrdších skupin na předních místech a předběhli mnohé tradiční spolky. Samozřejmě, že za to může jistá dávka popovosti, která nechybí ani na novém albu Panoptikaria. Spolu s českými texty se skupině daří vyluzovat především jasně rozpoznatelné písně, které nevytváří dojem jakéhosi plagiátu západních kapel podobného ražení. 

Panoptikaria není žádná fata morgána, ale jasně uchopitelná energie

Jako pilotní singl byla zvolena logicky nejvýraznější píseň Fata kapitána Morgana. Vhodně zvolený mix brutálně sekaných rifů s výraznými melodiemi podporuje videoklip. Album však začíná titulní písní a to bez jakéhokoliv intra. Přestože začátek působí v podobě jednoduchého rifu jaksi suše, nastupující zpěv na sebe strhává pozornost a dokazuje, že dobrou píseň nemusí tvořit jen superzajímavá, či vlezlá melodie, ale celkový originální ksicht, který DG neschovávají, ale plivou z reproduktorů salvu, jako ohnivou slinu.



Není pochyb o tom, že na Panoptikarii je kladen důraz na sílu rytmů. I když se zprvu zdá, že se ze Tmy Desítka vyloženě vyřve, postupně dojde na kollerovký melodický vokál a píseň najednou dostává méně naštvaný kabát plný touhy. Vítězožrout pak přestane tlačit na jasně definovatelnou strunu a nutí k zamyšlení. Byť se nese až na monoliticky tanečním základu, donutí posluchače věnovat se především výborně nafrázovanému textu. To Kostlivci pak dají vzpomenout ne někdejší tvorbu Faith No More. Pěkně syrová a poctivá rocková skladba.

Kouzelník, který míchá lektvar z podkov pro štěstí

Také druhá polovina desky pohoupe na vlnách rozbouřeného moře. Partu muzikantů jakoby nebylo možno zkrotit. Hadí ženy se u tyče nesvíjejí, ale divoce zmítají svým tělem, Mlha se nepřikrádá pomalu, ale její chucvalce plive v hojných mračnech jeden pěkně velký přetopený kotel a v něm se vaří jedovatý Lektvar. Kapela sice občas sklidní tempo a ozve se opět ten kollerovký vokál, ale překypující energie se nedá zastavit a opět se z kotle vyvalí jak voda z protrhnuté přehrady. Až poslední Kouzelná zvolní, ale sílu neztrácí. Opět v ní dobře vyniká pěvecká linka.



 Ač by se mohlo na první poslech zdát, že album Panoptikaria je vystavěno především na jednoduchých hutných rifech, není tomu zcela tak. Ty jsou jen nutným postředkem pro uvolnění energie. Zásadní roli na albu hrají zpěv a vůbec celé podání textů. Mnohdy se člověk nechá hudbou unášet a na zpěv se soustředí především. Když se vezme v úvahu, že v hudbě lze dnes jen těžko něco nového nabízet, tak dobře napsané a vhodně podané české texty budou mít vždy svůj smysl a platnost. Skupina Dark Gamballe na novém albu užila hudebních postupů za léta prověřených, ale profesionálně je smíchala s originální českou lyrikou a velmi energickým přednesem. Díky tomu DG nezní, jako přehršel západních kapel, které sice také před sebou valí obrovskou energii, ale mnohdy je těžko rozeznat jednu od druhé. Už proto se vyplatí po Panoptikarii šáhnout.