Z Kultu se stala Církev

Sleep Token je jasně jednou z nejrychleji rostoucí rockovou/metalovou skupinou současnosti, a to díky své hudbě, sociálním sítím i atmosféře. Důkazem pro to je i to, že minulý rok vyprodali během pár dní Archu+ a nyní, 15. listopadu 2024, dokázali vyprodat i O2 Universum s 5násobnou kapacitou. A už se nedá vůbec říct, že by to byl stále ten temný kult.

Ale pár kroků zpátky na začátek. Co velmi oceňuji, je předkoncertový pop-up store, ve kterém Sleep Token vydal speciální merch nejen pro tour pop-up story, ale i speciální merch pro Prahu. Škoda je, jak velmi omezené množství bylo, takže i příchod v 5 odpoledne znamenal, že naprosto nádherné tričko se ke mně nedostalo. Co cením na pop-up storu, to musím vytknout aréně – takhle podrobné prohlídky jsem ještě nezažil. A vyhození z fronty přímo u skeneru jen kvůli batohu s notebookem, který jsem kvůli práci nestihl odnést domů a donucení batoh odnést do nějaké venkovní úschovny, opravdu nebylo příjemné. A to i přes to, že mi byla dána možnost se poté nacpat přímo ke vchodu. Jinak naprsto šílené jsou i ceny za šatny, kdy každý kus oblečení je za 80 kč – takže za mikinu, kabát a případně kabelku/batoh musíte dát 240 korun (oproti 20–50 kč za kus v závislosti na typu oblečení venku).

No a ke koncertu? Ehm, projekt Bilmuri bývalého zpěváka skupiny Attack Attack! Johnnyho Francka opravdu není nic pro mě. Taková podivuhodná kombinace country, popu, saxofonu a prvků metalcoru zaobalená do něčeho, co se nedá pospat jinak než zvláštní. A vůbec tomu nedokážu přijít na chuť. Ano, saxofon s metalcorem zní velmi dobře, ale ten zbytek? Meh… Přesto musím aspoň ocenit humor Johnyho.

No a potom Sleep Token… A já vlastně nevím, jestli jsem tenhle rok zažil něco lepšího. Jedna pozitivní věc k místům na sezení na balkónech je ta, že si najednou uvědomíte, jak moc lidé pod vámi dokážou pištět. To dole nevnímáte, když jste součástí davu. Ta negativní věc je, že atmosféra je tak nějak jako v televizi, můžete v klidu fungovat bez špuntů apod. A když najednou na tohle koukáte shora, jako nějaký Bůh, tak si začnete uvědomovat, co je na té hudbě dole tak skvělé. Jak dokáže hýbat s lidskými emocemi, jak dokáže měnit atmosféru, jak dokáže všechny rozpohybovat. Jen nyní to neprochází tělem jako akustická vlna, kterou cítíte ve všech chlupech, ale jako vizuální a zvukový signál. A do toho zpěvák Vessel (občasně) stojící u pultíku s mikrofony připomínající kostelní ambon, ze kterého přednáší všem svým sympatizantům. A maskování (sorry, minulé masky byly lepší) skupina, která Vessela doprovází do toho křepčí a posiluje tak elektrizující atmosféru. Kamarádka mi v průběhu napsala, že se u písně Take Me Back To Eden rozbrečela. Nebudu lhát, stát taky dole, tak se rozbrečím taky. Takhle jsem měl jen při breakdownu po dlouhé době neskutečnou husí kůži (což mě potkalo i při breakdownu u Ascensionism). A při tomhle pohledu, při všech těch emocích, co pod sebou vidíte, při té práci s lidmi bez toho, aby došlo k promluvení jediného slova, vám dojde, že to už dávno není kult, ale (i díky masám lidí) církev.

Nebudu lhát, kdybych stál v davu, tak Sleep Token bude nejlepší show, kterou jsem tenhle rok zažil. I takhle to ale patřilo do top 3 a zajímá mě, kde budou příště. V ČR už moc větších míst nenalezneme.

Za fotky děkujeme Adamrossovi Williamsovi