Žlutou krásně natřeli, zelenou zohyzdili

O americké sludge kapele Baroness je známo, že nerada postojí na místě. Na svém novém album Yellow and Green ale provedla takový stylový kotrmelec, který málokdo očekával a názory fanoušků se velmi různí. Od těch, kteří dvojdesku považují za vůbec nejlepší nahrávku kapely, po ty, kteří jí nemůžou ani cítit.

Melodie barví na žluto

První ze dvojice, tedy Yellow, má vcelku očekávaný začátek. Po intru se ozvou riffy první skladby Take My Bones Away, u které si posluchač může ihned povšimnout, že skladba dává vzpomenout na nejmelodičtější momenty předchozí desky Blue Record. Barbarské pořvávání ustoupilo „normálnímu" zpěvu a zdvojeným kytarám vyhrávajícím jednoduchou ale účelnou melodii. Postup se nemění ani v následující March to the Sea, která jde v tomto ohledu ještě dál a předhazuje nám melodii téměř popovou. Hodně se povedla také dramatická Sea Lungs. Tady už mi začíná svítat, že opravdu dostanu něco hodně jiného, než bych sám očekával, ale příklon k přímočařejší tvorbě s klasičtější rockovou stavbou se mi líbí. Zpěvák a kytarista a hlavní mozek kapely John Baizley se evidentně chtěl předvést v jiném světle, než v jakém ho doposud viděli fanoušci. V rámci první desky dvojalba se mu to i povedlo. A hlavně chtěl nejspíš dát průchod své melancholii, tou je totiž nová deska vydatně prosycená.

Melancholický experiment?

To se projeví hned od poloviny žluté desky. Ta začíná opravdu nádhernou skladbou Twinkler, provázená pouze akustickou kytarou a klávesami. A krásným zpěvem. Od této chvíle se do tvorby Baroness silně promítne záliba v sedmdesátkovém psychedelickém rocku (aspoň já ho tam slyším). A slyším ho jak v názvu i ve skočnosti skladby Cocainium, tak ve vybrnkávané depresi Back Where I Belong, kde si ten vybrnkávaný motiv dovedu na Pink Floyd vybavit naprosto bez problémů. Za vrchol prvního CD ovšem považuji skladbu finální, opět baladickou a perfektně vygradovanou emocionální Eula. Skvělý úvod, který do deprese naladí opravdu dokonale a k tomu dokonale vystavěné sólo a gradace. Když už kvůli ničemu, tak kvůli této skladbě byste si tu desku poslechnout měli.

Zelený výškrabek

Jak se projevuje mé nadšení z žlutě rockové části alba, u disku zeleného moje nadšení zase opadává. Kapela údajně složila při přípravách na desku třicet skladeb a bylo pro ně těžké rozhodnout se jen pro pár z nich, proto se rozhodli vydat dvojalbum s osmnácti skladbami. Musím říct, že k vlastní škodě, protože Green se nemá moc čím chlubit. Z větší části utahané a postrádající výraznější momenty. Jako jo, doposlouchám to, ale neodnáším si z ní nic navíc tak, jak je to v případě první desky, kde se v podstatě žádný slabší moment nenachází. Disk opět otevírá intro se zelenou v názvu, a to svou rozvleklostí v podstatě shrnuje moje dojmy z tohoto dílu. Jediné opravdu výrazné skladby jsou hned druhá Board Up the House, ale ta jen díky výrazné rytmice. Jakmile se v ní začne zpívat, tak mám chuť okamžitě přepnout. Pak už zaujme jedině krásná balada Foolsong a koncertovka The Line Between, která by se rozhodně na žlutém disku neztratila.

Co říci závěrem? Je mi líto, že spousta lidí kapelu po tomto díle odepsala. Není mi ani moc jasné proč, jestli nezkousli rockovější směřování a mají tím pádem dojem menšího undergroundu. Já jsem naopak rád, pokud kapela prokáže nějaký vývoj, a pokud by se chlapci z Baroness drželi směru, který naznačili na Yellow, myslím, že je určitě o co stát. U kapel žánru je to docela trend, vždyť matadoři Mastodon taktéž upustili od hardcorových kořenů sludge, a vydali se k čitelnější struktuře skladeb a rocku. Yellow je špičkové rockové album, Green je jen přehlídka odpadků z kapelních sessions.