Xindl X a ti ostatní aneb tak trochu jiní písničkáři

Xindl X (právě vydávající svou novinku Lá$ka) se spolu s Tomášem Klusem v poslední době stal když už ne úžasným zjevením, tak alespoň příjemným osvěžením tuzemské hudební scény. Řada odborníků sice nad jejich tvorbou láme hůl, pro nejširší veřejnost jsou však synonymem kvality, neotřelosti a až jakéhosi znovuzrozeného rebelství, jež z nich v očích mnohých dělá téměř nového Kryla či Nohavicu. (Čemuž se ostatně v dnešní době blbé nálady, kdy spousta nespokojenců hledá ideové ztotožnění s někým ze světa šoubyznysu, ani nelze divit.) Klus i Xindl jistě v rámci širokopásmového mainstreamu představují novátorskou a kompoziční špičku. Tvoří ovšem pouhý vrchol ledovce desítek dalších, často autorsky, kreativně i originalitou mnohem vyspělejších interpretů. Zkoumat, proč se na výsluní popularity dostali právě dva zmiňovaní mladíci, není cílem tohoto článku. Raději upozorníme na několik zpívajících básníků, kteří už dlouhou dobu prokazují mimořádnou porci kvality, ovšem uchu běžného konzumenta zůstávají z nejrůznějších důvodů spíše skryti.

Baumaxa: Život jako diskotéka

Například takový Xavier Baumaxa. Jeho novofolk je na hony vzdálený klasickému kotlíkaření, o to více se však jedná o skutečného písničkáře. Na kytaru hraje s úsměvem složité a překvapivé kompozice, kde potřebuje, doplní chybějící nástroj ústy. U textů se můžete spolehnout, že budou jiné, jenom ne normální. Pozor, to ovšem neznamená bláznivé, Baumaxa totiž není žádný otloukánek – vystudoval pedagogiku s aprobací čeština/angličtina, takže neotřelé rýmy, hrátky se slovy, nečekané obraty, spousta metafor, odkazů a náznaků, jimiž své písně plní, mají opravdu smysl („Jenže tvář má má vředy mnohem větší než Kabir Bedi, a tak přidám jen půl strofy a budu na chvíli Sagvan Tofi, to se mu to holky svlíká, když má s sebou Vaculíka." Retrofutro Discotheque, 2007). Rád improvizuje a na živých vystoupeních dokáže diváka doslova vtáhnout do děje. Na svém kontě už má několik desek, první vyšla v roce 2003 pod názvem Fenkám, čtyři další dlouhohrající ji následovaly.

Profil Xaviera Baumaxy v televizním pořadu Paskvil (2007):

Záviš: Kokot starý

Pokud Baumaxa s lehkostí a s nadhledem, často laděným do intelektuálního odstínu, komentuje současnou popkulturní společnost, obhrouble působící Záviš jde s popisem našich nejpřízemnějších pudů přímo a bez okras na věc. Tam, kde Baumaxa decentně zpívá „V životě mám jenom jeden problém a tím je můj penis, který se nepravidelně ocitá v cizích ústech, což mi povětšinou nevadí, problém je v těch poostech", Záviš bez uzardění a s gustem hučí „Doufám, že přijmete na kafíčko pozvání, přitom měla na mysli festovní mrdání" (Nenázvuhodná prasečina, 2000). Žádný div, že hudební minižánr, který tak definoval, se nazývá pornofolk, a on je jeho pravým knížetem. A poslední z deseti řadovek, jež má na kontě, se jmenuje Nevytahuj mi ho prosím na veřejnosti. Přesto (nebo právě proto) Záviš není prvoplánovitý ani primitivní sprosťák; jeho citlivá duše dokáže neobyčejně trefně vystihnout podstatu problému a nápaditými verši vykouzlit potřebnou atmosféru. Když k tomu přidáme návykově melodickou kytaru, máme tu vskutku neortodoxně originálního a nečekaně zábavného „píčasničkáře".

Dokument o Závišovi Kokot a perly (2006) od režiséra Václava Hanuše najdete ZDE.

Záviš hraje Nenázvuhodnou prasečinu (18. dubna 2011, klub Vagon, Praha):

Radůza: Anděl z nebe

Naprosto z jiného těsta, jako anděl vedle ďábla, působí skladatelka, zpěvačka a multiinstrumentalistka Radůza. Tahle na první pohled křehká, sensitivní žena svou hudbu naplno prožívá a na koncertech nechává svým emocím volný průběh. Není divu, že si ji už v roce 1993 všimla Zuzana Navarová a brzy nato mladičká zpěvačka předskakovala americké hvězdě Suzanne Vega a hrála s Nerezem. Radůza ovšem nevyprodává velké haly, tam by její hudba působila jaksi nepatřičně. Přestože v roce 2003 obdržela tři zlaté Anděly (zpěvačka roku, objev roku a folk&country) a o rok později se v Českém slavíkovi stala skokanem roku, zůstává pokornou a skromnou autorkou opojné hudby, kterou neovlivňuje množství prodaných desek a fotografie v bulvárním tisku. Na svých osmi řadových albech (nejvíce ceněná je trojice Andělové z nebe, …při mně stůj a V hoře) prokazuje mimořádné kompoziční, textařské, hráčské, jazykové i pěvecké schopnosti a zůstává doslova tuzemskou ikonou chansonu ovlivněného lidovou tvorbou a částečně i vážnou hudbou.

Z dokumentu Olgy Špátové o Radůze Půjdu kam chci (2007):

Nos: Neviděný frňák

Z Pepy Nose bude řadovému posluchači známo asi jenom jeho legrační jméno. Přitom patří do vlny společensky angažovaných hudebníků, kteří po Listopadu 1989 vystoupili z ilegality a zdálo se, že mají své místo na výsluní jisté. Ne všichni však byli pro běžné masy přijatelní a řada z nich se postupně opět stáhla (nebo byla vytlačena) do ústraní. To je i Nosův případ, jehož atypický, jakoby výsměšný zpěv, kriticky sžíravé texty a komplikovaná hra na kytaru nejsou, i přes veškerou kvalitu a originalitu, přijatelné pro hromadná média. Nos přesto dokázal za posledních dvacet let vydat více jak desítku řadových desek, v nichž kytaru doplňují housle, foukací harmonika, kontrabas, klávesy či bicí a rodnou češtinu také angličtina a francouzština, jež vystudoval na vysoké škole. Jeho hravý a zároveň sarkastický styl nejlépe vystihuje největší hit Země je kulatá (1990): „Kdo se pořád přibližuje, nakonec se vzdálí, kdo se pořád vzdaluje, nakonec se přiblíží, kdo jde pořád dolů, voctne se nahoře, kdo jde pořád nahoru, nikam nedojde!" Podobně se z talentovaného, ovšem svérázného umělce stal zahořklý glosátor neupokojivého stavu současného světa, o němž na veřejnost vyplouvají maximálně tak rádoby senzační zprávy o jeho údajné spolupráci s StB…

Záznam vystoupení Pepy Nose na festiválku Krylonoce (23. července 2011 v Kapli Božího Těla u Chrámu sv. Barbory v Kutné Hoře):

Jahelka: Případ veselého advokáta

Jako specialitu na závěr jsme si nechali zpívajícího právníka Iva Jahelku. Do aktivního hraní se pustil už v 80. letech, kdy s kytarou v ruce začal vtipně a melodicky zhudebňovat nejroztodivnější případy ze své soudní praxe. Nahrávky jeho živých vystoupení v kulturácích, klubech a divadlech se pod názvy Ať žije spravedlnost (Písničky zpod taláru) a Soudili se rychle šířily na kazetách a vzhledem k jejich nezaměnitelnému humoru si brzy získaly velkou popularitu. Jahelka dokázal zrýmovat prakticky cokoliv, ať se jednalo o brutální zranění intimních partií záletníka či o úchyláka z nudistických pláží. A jelikož svými písněmi především bavil (jak dokládají jejich názvy typu Balada lyricko-eroticko-pracovně-drastická), řada textů téměř zlidověla („Poprvé jste vytáh´ rychle, silná byla vůle, podruhé jste vytáh´ pozdě k vaší velký smůle"). Po roce 1989 jeho obliba v rozšiřujícím se moři nových a nových sranda-interpretů rychle upadala, přesto svou tvorbu dál vydával na deskách a občas se opět objevil před masovým publikem (pro Českou televizi natočil zábavně-naučný pořad ze světa paragrafů Neznalost neomlouvá).

Úryvek z koncertu Iva Jahelky ve znojemském klubu Harvart, 18. září 2009: