Walda gang: Svařák hop hej… hop, hop pryč od něj

Kolotočářské uskupení mediálních vyvrhelů Walda Gang působí na kritiky jako červená na býka, přesto (nebo právě proto) vesele koncertuje a nedávno vydaným výtvorem Svařák hop hej nás dokonce dále obšťastňuje novými alby. Jedná se jen o další snůšku zbytečností nebo má alespoň minimální odůvodnění svého života v hudebním světě?

Varování: četba této recenze může skalním fanouškům Walda Gangu způsobit nepředvídatelné fyzické či psychické potíže

Recenzi psát či nepsat – toť otázka. Že Walda Gang je především skvěle marketingové řízený cirkus, který dokáže najít fanoušky i přes svou do očí bijící kýčovitost, je už dávno provařeným faktem. Vždyť která jiná tuzemská skupina si dovolí utrácet za billboardy propagující vydání cédéčka a v bulvárních plátcích se cítí jako doma? A že svou existenci dokáže uhájit snad jen na festivalech, kde se svou šaškovskou show působí jako zajímavé zpestření seriózního programu, také není žádná novinka. Proč však vydává desky, které jsou stejně jenom snůškou brakovitě nahraných verzí slavných hitů, jež každý zná v mnohem lepším podání, zůstává záhadou.
Ano, na fesťáku se leckdo rád podívá na někoho, kdo docela připomíná Matušku, možná, že i ocení vizuálně rádoby efektní podívanou plnou světel a kostýmů, po posilnění jedním kelímkem piva se zasměje holému zadku pornoherce Rosenberga a po dalším si s ansámblem hudebních sebevrahů i zapěje pár důvěrně známých táborových či filmových songů, ale proč si tímhle škvárem proboha ještě huntovat přehrávač?

Varování: poslech desky i po přečtení recenze může běžným posluchačům způsobit nepředvídatelné fyzické či psychické potíže

Kdyby aspoň jednotlivé písně obsahovaly špetičku invence. V naprosté většině však jenom věrně kopírují originály. Alespoň jakés takés úrovně dosahuje nejlepší kus alba Vítr to ví, ženoucí hřmící chorály (které jsou Waldovou předností) kupředu na nekompromisní kytarové vlně.
Úplně špatné nejsou ani Kluci do nepohody, Spím v obilí a Moře hučí (až na tu podivnou hlášku o negrech) – jakmile je originál zabalený do rockového obalu s aspoň trochu inovativním aranžmá, je člověk ochoten si to poslechnout i dvakrát. Hůř dopadá chlastací klasika Runda, zvláště ve srovnání s alkeholovskou verzí z roku 1998 (Alkohol, to je moje milá).
Totálně nepovedené jsou popinové předělávky Opičáci a Lásko má já stůňu, obě s nevkusnými a rušivými klávesami a první s trapným šukacím textem k tomu. Vrcholem neúcty k posluchači jsou ovšem tři infiltrované písně (Svařák, Pověste ho výš a Zrzavá) z repertoáru Harleje, naprosto nijak nemodifikované – prostě jenom další reklamní finta, jak rozšířit řady příznivců.

Celkem tak na Svařáku hop hej najdeme devět nových, ale ohraných a spíše nudných předělávek (v nichž překvapivě téměř vůbec neslyšíme Waldu, toho pána, co trochu vypadá jako Matuška). Na seriózní muzikantský projekt docela málo. Z pohledu bulvárního kabaretu Walda Gang solidně odvedená práce. Inu, každý svého štěstí strůjce…