Vivid – živé barvy v nejlepších letech

Černošští rockeři Living Colour se jako celek i jednotliví členové skupiny českému obecenstvu představili naživo již mnohokrát, ať již na různých místech v Praze či např. na pravidelném trutnovském letním festivalu. 18. března však zavítají do Lucerna Music Baru v rámci speciálního turné, kterým oslavují 25 let od vydání svého debutového a dosud nejúspěšnějšího alba Vivid. A to nepochybně poskytuje velmi dobrý důvod se této legendární desce podívat na zoubek.

Troška historie

Heavy metal během osmdesátých let rozhodně stylově nezamrznul, naopak se postupně rozšířil do několika podžánrů. A tak např. MTV ovládala poměrně unylá skupina dnes povětšinou zapomenutých pop metalistů a hair metalistů, kteří si sice uměli dobře umýt své dlouhé vlasy a postarat se o trvalou (a jejichž kytaristé byli sice zdatnými sólisty, ale zároveň i impotentními autory zcela zaměnitelných písní), ale o moc více pozitivního toho o nich z dnešního pohledu říct nelze. Reputaci tomuto křídlu heavy metalu tak alespoň trochu zachraňovali reprezentanti street rocku (zjednodušeně hair metalisti, co se méně myli a trávili víc času opilí či zdrogovaní na ulici), zejména Guns N' Roses. Na druhé straně příznivci tvrdosti a rychlosti měli na výběr rostoucí zástup speed a thrash metalových bohů typu Slayer, Anthrax, Megadeth či Metallica a pro úplně jinou sortu fanoušků se zase v Seattlu líhli noví proroci jako Soundgarden či Alice in Chains.

Co ale ostatní metalisti, hledající nové kombinace původní tvrdosti a novátorských experimentů? Pro ty se tu začala formovat další scéna, kterou můžeme sice nepřesně, ale přeci jen asi nejlépe nazvat funk metalem. Sdružovala tak odlišné projekty a muzikanty, jakými byli a jsou Faith No More, Red Hot Chili Peppers, Primus nebo právě Living Colour. Ti se sice od výše zmíněných ostatních funk metalistů v mnohém odlišovali (např. absencí humoru a ironie) a spíše v mnohém navazovali na černé průkopníky hard coru říznutého reggae v podobě legendárních Bad Brains, ale zároveň ve své hudbě asi nejlépe naplňovali ona dvě slova funk a metal, jak nejlépe ilustruje právě jejich debutová deska Vivid z roku 1988.

Metal a la Vivid

V čem je tedy Vivid heavy metalem? Tak v první řadě svými tvrdými kytarovými riffy, ať už s příchutí sedmdesátých let (neakordový led zeppelinovský Cult of Personality) či osmdesátkovými power akordy v Desperate People či refrénech Glamour Boys a Which Way to America. A taktéž nasazením a tahem na branku v dalších rychlejších kouscích typu I Want to Know či Middle Man. No a konečně kytarovými sóly Vernona Reida, která ve své době působila jako naprosté zjevení.

Často se uvádí, že asi nejvýraznějším kytarovým zlomem v rocku od úmrtí Jimiho Hendrixe byla první deska Van Halen a zejména její instrumentální kousek Eruption, který ke kytaře přilákal obrovské množství teenagerů. Podobně novátorský momentem (ač vedl pouze k minimu následovníků) byla Reidova sóla na Vivid, zejména v klipovém Cult of Personality. Rychlostí Reid překonal metalové modly tehdejší doby typu Yngwie J. Malmsteena, co mu chybělo v technické čistotě provedení dohnal energií a zároveň se vyhnul již dávno oposlouchaným bachovsko-metalovým klišé a přinesl do metalu modální a free jazzové postupy, které si osvojil během působení u Ronalda Shannona Jacksona.

Asi nejlepší popisek jeho sól tak odkáže na legendárního free jazzového průkopníka Johna Coltranea a tzv. zvukové plachty linoucí se z jeho saxofonu. Reid sice umí ze své kytary vyloudit i pomalé licky, občas dokonce v blues rockovém pentatonickém duchu - např. v Open Letter (to a Landlord) či v Broken Hearts -, nebo si pákou pohraje s výškou dlouhých protažených tónů. Častěji ho však zaslechneme, jak chrlí neuvěřitelně rychlé stupnicové postupy, ve kterých sice nelze rozeznat jednotlivé tóny, ale které zároveň výborně dokreslují harmonii dané skladby.

Funk a la Vivid

Tady je vše jasné – jen co Vernon Reid nahodí čistý zvuk kytary, linou se z ní perfektní funkové riffy, namátkou ve Funny Vibe, What's Your Favorite Color, Glamour Boys nebo Which Way to America. A v těchto písních je zcela jasné, co že mají všichni čtyři členové Living Colour nastudované a osvojené (metal) a co jim naopak zcela přirozeně proudí v žilách (černošský funk).

Ať už se jedná o pevné sevření skvělého rytmického bloku Willa Calhouna (bicí) a Muzze Skillingse (baskytara), již zmíněnou Reidovu kytaru (James Brown by ho byl klidně mohl z fleku vzít na turné) nebo elastický zpěv mixovaný s rapově rytmickými pasážemi v podání Coreyho Glovera, ve funku jsou pánové na domácím hřišti.

Když se do tohoto mixu ještě přidá místy baladická Open Letter (to a Landlord), karibsky uvolněná Broken Hearts s foukací harmonikou 'objevitele' skupiny Micka Jaggera a předělávka metalu i funku na hony vzdálených Talking Heads (Memories Can't Wait) je zjevné, že máme co do činění s neuvěřitelně barevnou paletou všech možných hudebních chutí – jak ostatně naznačuje i skvěle odpovídající barevný obal.

Pohled o 25 let zpátky

Hudebně multiplatinové Vivid zestárlo bez jediné vrásky a tak snad jen sociálně kritické texty mohou na někoho působit až příliš vážně a sebestředně (což se ale nám, kteří neprožíváme problémy americké černošské komunity, těžko hodnotí a chápe). Každopádně Vivid se svým originálním eklektickým přístupem, kvalitou písní i jejich energickým provedením hravě zařadilo mezi pár desítek nejlepších hard rockových a metalových alb všech dob, z čehož v tento moment plyne jediná rada: rozhodně si nenechte blížící se pražský koncert Living Colour ujít.