Velkolepou show nečekejte, na Thirty Seconds To Mars jedině z nostalgie

Zdroj foto: Instagram kapely

Ve středu 15. května se na pražské stage konečně opět ohřály hollywoodské hvězdy v podobě Thirty Seconds To Mars, aby v rámci své Seasons tour představily své nejnovější album It´s The End of The World But It´s A Beautiful Day. Z důvodu nižšího zájmu o nejnovější album na koncert dorazilo především množství dlouholetých fans, kteří si pamatují hity ze začátku 21. století v podobě „The Kill", „A Beautiful Lie", „From Yesterday", „Night Of The Hunter" nebo to nejlepší z třetího studiového alba This Is War, ze kterého zazněla hned polovina. Což je asi největším důvodem, proč nejen na pražském koncertě, ale na celém turné kapela představila pouze minimum nové tvorby a zůstala u populární klasiky. Namísto živého zpěvu jsme tak desku mohli slyšet hrát z reproduktorů jak před začátkem předkapely, tak před hlavním setem. Mezi diváky padlo i několik vět typu: „Tohle zpívaj oni?" nebo „Já to nový album ani neslyšel.", což je trochu smutné. Nicméně není lehké napsat další album, které se hloubkou, textově i hudebně dotkne podobné dokonalosti jako LOVE LUST FAITH + DREAMS, na kterém se vyřádili i strunové nástroje, a album tak propojuje nádherná strunová atmosféra a hudební dokonalost.

Samotný začátek setu nikdo nečekal, jelikož s odbitím deváté hodiny večerní se na obrazovce objevil odpočet od stovky dolů. Poměrně nezajímavé, ale všechny pobavil fakt, že čísla byla nejen čtena hlasem umělé inteligence, ale k tomu byla česky. Odpočet tematicky skončil s číslem 30, po kterém show odstartovali jedním ze svých největších hitovek „Up In The Air" z jedenáct let staré desky. To samotné je nezvyklostí, jelikož většina interpretů své turné začínají s novou tvorbou.

Z desky, která směřuje především jemnějším popovějším směrem jsme mohli slyšet pouze dva z promo singlů, a to „Seasons" a „Stuck", kterou frontman večer co večer vysílá živě z pódia na svém instagramovém profilu, kde ho sleduje skoro dvanáct milionů uživatelů. Zbytek setlistu provázely především takřka všem známé, ikonické skladby jako „Kings and Queens", „Hurricane", „City of Angels" nebo „This Is War", po které následovala chvilka akustiky, kdy si bubeník, starší bratr z dvoučlenné kapely, Shannon Leto, mohl oddechnout. V akustickém koutku zpěvák Jared Leto zahrál na akustickou kytaru emočně nabyté písně „Alibi", „End Of All Days" a „Stay" původně od hudebníka Mikky Ekko, který ji vydal v roce 2012 jak v originálu, tak později i ve známější kolaboraci s Rihannou. V roce 2013 ji živě zahráli právě Thirty Seconds To Mars v britském rádiu BBC1 a později i vydali na streamovacích platformách.

Jedná se pouze o druhou desku, kterou pánové vydali jako bratrské duo namísto trojčlenné kapely, kterou ještě v roce 2018 byl součástí kytarista Tomo. Právě to může být menším problémem živého vystupování kapely. Za koncertu se toho zas tolik neděje. Jared vstoupil na podium a první dva songy zněly jako že holešovická arena bude čelit fiasku. Vokálně tak trochu propadák, který se časem dal naštěstí dohromady.

Nicméně problém není jen v hlasu ale i v ostatních faktorech. Jediné, čeho se člověk dočká je zpěv a nespočet točení se na stage, se kterým jako by zpěvák nemohl přestat. Mimo spotlight stál doplňující kytarista a po straně bubeník, který opravdu není v pozici tvořit nějakou zajímavější show než kvalitně hrát. Vizualizace osvětlení do kapele symbolického trojúhelníkového tvaru bylo zajímavé ale ne dostatečně efektivní. Bohužel ani moc vizuálů na obrazovce za stage se nám nedostalo, spíše výplňkové texty a sem tam tematické foto či videa. Možná právě proto pro toto turné nezainvestovali do bočních obrazovek, protože prostě není moc co ukazovat.

Fanoušci také mohli být natěšení na známý extravagantní styl oblékání frontmana, který neočekávané módní výstřelky většinou předvádí především na podiu s kapelou. V Praze jsme se bohužel dočkali všeho kromě barvy. Oskarový herec dorazil v černém volném oděvu, který spíše připomínal burku než očekávanou extravaganzu. Lehké zklamání ale ke konci se ukázal aspoň v bílém merchi, který byl k dostání přímo v hale.

Nic z toho by nás zase tolik netrápilo, kdyby se v dnešní době ještě „concert goers" uměli bavit i bez permanentně zapnuté kamery na telefonu. Většinou epické finále, které konkrétně Thirty Seconds To Mars tradičně zakončují krásnou skladbou „Closer To The Edge", kterou si člověk opravdu nemůže řádně užít v davu plném zombies s milionem telefonů nad hlavou. Když už se vrací móda z devadesátek a dvoutisícové emo je opět trendy, nechceme i ty telefony zahodit a vrátit koncertům atmosféru, kterou mívali ještě krátce před koronavirem?