Umění je ohněm našich životů

Severoirský hudebník Duke Special je bezesporu jednou z nejvýraznějších osobností současné irské/britské scény. České publikum již mělo několikrát možnost zažít jeho vystoupení, pokaždé v trochu jiné poloze, nyní se však naskytla skutečně jedinečná příležitost. V rámci zahajovacího koncertu 35.ročníku Valašského Špalíčku Duke Special přivezl do Valašského Meziříčí představení Under the Dark Cloth (Pod suknem fotoaparátu), které kombinuje umění fotografie s hudbou.
Dvanáct fotografií tří amerických fotografů Alfreda Stieglitze, Edvarda Steichena a Paula Stranda, průkopníků, kteří se počátkem 20.století snažili o to, aby fotografie byla uznána jako forma umění (do té doby byla považována za vědu). Na základě každé z nich složil Duke Special píseň a za doprovodu smyčcového kvarteta uvedl v život. Celý projekt vznikl před šesti lety na žádost Metropolitního  muzea v New Yorku. Připravit takové představení je poměrně náročné, proto se doposud odehrálo jen v New Yorku, Londýně, Dublinu a Belfastu. Návštěvnící středečního koncertu tak byli prvními na kontinentě, kterým se naskytla možnost shlédnout tuto působivou podívanou. Organizátoři představení ve Valmezu připravovali čtyři roky. Kvarteto zlínských filharmoniků pod vedením houslistky Jitky Šuranské, kterou mnozí znají z Folkových prázdnin v Náměšti nad Oslavou, nemělo na sehrání se mnoho času (na koncertě padla zmínka, že prý 24hodin), ale každému je jasné, že muzikanti si poradí se vším a výsledek hovoří sám za sebe. Večer byl rozmanitý, od lyrických skladeb (The Dancing Trees či Cherry Blossom Girl), přes zamyšlení nad podobou nové Ameriky a jejím směřováním (Spiritual America), biografické portréty fotografovaných osobností (Georgia O'Keeffe, Rita de Acosta), zamyšlení nad smyslem umělecké tvorby a vášní k ní (This is All That Matters, Triumph of the Egg, In Memoriam) až po oprášení reklamního sloganu firmy Kodak na nové fotoaparáty, které může používat úplně každý (You press the button, we do the rest).
Celým večerem se táhla zásadní myšlenka, která je pravděpodobně i myšlenkou celého projektu - umění inspiruje, navzdory staletím, kulturním či sociálním rozdílům. Přítomní si mimo jiné vyslechli skladbu Washerwoman o irské pradleně, která přišla do Ameriky hledat štěstí, ale realita byla úplně jiná. Diváci byli požádáni, aby se do téhle písně zapojili a spolupráce s publikem jen podtrhla už tak výjimečnou atmosféru představení. Každé skladbě předcházelo krátké vysvětlení původu a souvislostí, i tohle určitě napomohlo celkovému hlubšímu porozumění a intenzivnímu zážitku. Závěrečný potlesk ve stoje byl více než zasloužený. Duke opět ukázal, že bez jakékoliv formy umění by naše životy byly šedivé a prázdné.

Foto: Ondřej Smolka