Thunder And Lightning

Jen stručně k situaci, Thunder And Lightning je poslední studiovou řadovkou Thin Lizzy. Kapelou v té době (1983) zmítaly drogové problémy hlavně u hlavního principála ale i mezi ostatními členy a v rok vydání se i přes relativně úspěšné turné na podporu alba rozpadla. O tři roky později (dnes už) legendární zpěvák a baskytarista umírá na celkové selhání organismu, vyvolané drogovou závislostí. Tím by prakticky historie kapely skončila, ale v průběhu let se objevovaly různé tributní či reunionové projekty a v roce 1996 došlo k úplné resucitaci jména (pro uctění památky Lynotta a odkazu kapely). Seskupení se drží s mírnými obměnami a přestávkami dodnes a objíždí hlavně koncerty a vydává živáky. Současnou sestavu tvoří členové, kteří s lídrem v kapele hráli (kytarista Steve Gorham, bubeník Brian Downey a Darren Wharton), a k nim se připojili Damon Johnson (kytara), Marco Mendoza (basa) a zpěvák a kytarista Ricky Warwick.

Ale zpět k desce, kde ještě figuruje talentovaný Ir Lynott. Tuhle desku jsem vždy ignoroval a prokázalo se, že to byla chyba, protože od té jsem měl spíš naopak začít. Důvodů je povícero. Kolekce deseti skladeb je hodně heavy ve srovnání s předchozí s tvorbou. Ne, že bych neměl rád rock sedmdesátých let (Uriah Heep, Queen, Pink Floyd a podobní), u Thin Lizzy jsem se jakoby neměl čeho chytit. Dalším důvodem je mistrná práce v té době nově přizvaného kytaristy Johna Sykese, který přibyl ve chvíli, kdy už byl materiál z většiny napsán, a tak autorsky přispěl jen do jediné skladby, o to je ale zásadnější. Jedná se o riffovou dusárnu Cold Sweat s precizním kytarovým sólem, kterou kapely s oblibou coverují. Namátkou němečtí thrasheři Sodom, speed metaloví Helloween, norský populární zpěvák Jorn či finští brusiči Kalmah. Vedle něj samozřejmě struny kroutil již dlouholetý kytarista kapely Steve Gorham. V roce 1980 se objevil i klávesák Darren Wharton, ale popravdě v jeho klávesách na této desce moc přínosu nespatřuji. Mimo snad dvou skladeb nemám dojem, že by nějak zásadně zasáhly do zvuku alba, navíc mi jejich rejstřík chvílemi jde na nervy.

Zdá se, že cíl tohoto alba byl jasný, nakopat všem prdel. Což se daří hned z kraje brutální divokou titulní šlehou s dravými vokály, důraznou basovou linkou a sólovými výjezdy kytar i kláves, které přípomínají splašené slony. Následující This Is The One nasazuje svižné rockové tempo a vysokou porci melodií. Tímto střídáním svižnějších metalových nářezů s melodičtějšími rockovými kusy je protkáno celé album. Opravdu vyčuhujícím kusem je hypnoticky poklidná a krásná The Sun Goes Down, kterou prošívá jemné kytarové vybrnkávání, a uprostřed vzduch prořízne krásné melodické sólo. To je ale jediné výraznější zklidnění. Čtvrtá The Holy War už opět jede ve svižném rockovém tempu s pěknými melodiemi. Pak zazáří jasná hvězda, zemité Cold Sweat, a vzletná hard rocková Baby Please Don’t Go, která mě ze začátku zmátla svými poměrně zlověstnými tóny, ale poté se spustí tradiční Thin Lizzy (aspoň na tomto albu tradiční).

Zatím je vše v pořádku, chytlavé, tvrdé kousky. Úderné riffy, vyhrávky, pěkně provedená sóla. Bicí jsou decentní, ale přesně plní svou úlohu. Po Cold Sweat se to ale začíná lámat a objevují se i vatovitější songy. Someday She Is Going To Hit Back je popravdě vcelku nikam nesměřujícím kusem. Je to také jedna ze čtyř věcí, na které se skladatelsky podílel i Wharton. Poťouchle veselá Bad Habits (jediná věc, pod kterou je podepsaný kytarista Gorham) ve mně taky valný dojem nezanechala. Moc mi ke zbytku alba nesedí a chvílemi mi připadá přímo komediální. Poslední skladba Heart Attack je sice o fous slabší než první půlka desky, ale skrývá v sobě pěkné sólo a jistou naléhavost, takže o průšvihu se zde mluvit nedá.

Recenzi jsem načal trochu stylem, že jde o skvělou desku. Což jistě jde, obsahuje jen pár mírných škobrtnutí v podobě dvou nepříliš záživných skladeb (které jsou navíc ještě proloženy těmi kvalitními), zato ale s naprosto brilantní první polovinou, které nemám co vytknout. V globále těch čtyřicet minut uteče jako voda a člověku nezbyde, než desku protočit znovu. A pokud tahle deska ještě něco dokázala, ukázala mi, že o tvorbu Thin Lizzy není třeba se bát zavadit, protože Phil Lynott, hlavní persóna, textař a skladatel, byl opravdu originálním a talentovaným muzikantem, jehož muzice se vyplatí dát šanci.

Těm, kteří pořád váhají, nebo neví, jak svůj vztah s Thin Lizzy nakousnout, můžu toto album směle doporučit.