The Industrialist a předsmrtná křeč vyhaslé legendy

Cyber metaloví průkopníci Fear Factory si za svou už více než dvacetiletou kariéru prošli několika vzestupy a pády. Nebývale kreativní devadesátá léta pomáhali spoluvytvářet ve své nejslavnější sestavě Burton C. Bell, Dino Cazares, Raymond Herrera a Christian Olde Wolbers, aby se kapela na začátku nového tisíciletí po vyhazovu Cazarese rozpadla.

Druhý vrchol pak přišel v roce 2004 s dle mého názoru nejlepším zářezem v diskografii Archetype, na kterém se na scénu vrátila sestava s basovou posilou Byronem Stroudem (Strapping Young Lad) a Wolbersem na postu kytaristy. Takto čtveřice vydala ještě experimentální, ale globálně neúspěšnou fošnu Transgression a následoval druhý rozpad, lépe řečeno spíše rozkol.

Personální telenovela kolosálních rozměrů

Tehdejší personální zemětřesení vrátilo do kapely Dina Cazarese, který s Bellem vytvořil nový vedoucí tandem, aby vyhodili dvojici Wolbers-Herrera (ti založili spolu se zpěvákem Threat Signal Jonem Howardem bohužel neúspěšnou formaci Arkaea). "Továrna strachu" pod taktovkou usmířených hrdliček mezitím vydala poměrně úspěšné, i když až příliš na jistotu sázející comebackovou desku Mechanize v sestavě s bubenickým bohem Genem Hoglanem (Strapping Young Lad, Death atd.) a letos se vrátila s další plackou The Industrialist, opět ovšem v nové sestavě.

Bicí totiž byly nahrány komplet skrze automatického bubeníka (naživo hraje Mike Heller) a s přeučeným ex-kytaristou Chimaira Mattem DeVriesem na basu. Asi si teď říkáte, proč tak dlouho okecávám personální historii kapely a nevěnuju se nové desce? Protože není o co stát a právě personální veletoče na tom určitě mají svůj podíl.

Prázdná nádoba bez obsahu

Současní Fear Factory už jsou spíš projektem jmenované dvojice než regulérní kapelou s vnitřní chemií a osobními vazbami, navíc projektem už naprosto vyhořelého dua, které nemá světu co dát. The Industrialist je tou nejzbytečnější a nejhorší deskou v diskografii kapely. Ta deska nemá duši, nemá zajímavé skladby, nemá žádný obsah, pouze zvukový a technický trademark kapely a to bude ke štěstí opravdu stačit jen těm nejskalnějším.

Po několika posleších není chuť se k té desce víc vracet a to není dobré znamení. Pokud máte rádi daný žánr, nekažte si vzpomínky na zlaté časy Fear Factory poslední tvorbou a vyhledejte spíš jejich pokračovatele jako Mnemic, zmíněné Threat Signal nebo Sybreed. A Dinovi bych doporučil oživit výbornou mlátičku Divine Heresy, tam ještě rozhodně má co říct. Jeho rodnou kapelu by ale už měl nechat, minimálně studiově, odpočívat v pokoji.