Ten pravý Valentýn

Ne všichni máme to štěstí trávit Valentýna s partnery. Ať už proto, že nemají čas, nebo protože žádné nemáme. To ovšem nutně neznamená, že si Valentýna nemůžeme užít. Protože krása a láska je dočasná, metal je věčný. A já jako jeden z mnoha single jedinců jsem se vydal na metalový koncert do Rock Café.

Jsem vlastně rád, že jsem sám. Protože tímhle jsem si užil asi jeden z nejtvrdších koncertů roku. Nejdřív s Harbinger. Skupinou, která měla smůlu, že začínala. Extrémně tvrdá, extrémně vybízivá do pohybu. Ale bohužel v pátek odpoledne ji vidělo v celém klubu asi tak 20 lidí.

A smůla neopustila ani následující skupinu, The Last Ten Second of Life. Skupině se nepovedlo nahodit samply, s tím, že se o to snažila asi 15 minut a tím pádem musel zkrátit své vystoupení. Bohužel (nebo možná naštěstí) neúspěšně, takže to nakonec vzdala, zaklapla laptop a rozjela klasickou, nefalšovanou, živou hudbu. A asi to bylo lepší. Z hudby se vytratila jakýkoliv náznak milosti a zůstal jen čistý, nefalšovaný, agresivní deathcore.

A naši známí, milovaní Distant. Dlouhodobě představují skutečnost, že i Slováci se mohou podílet na kvalitní hudbě, a to i ve formě vokalistů zpívajících anglicky v původně nizozemské deathcororvé skupině. Tentokrát už bez bubeníka Jána Maťa (ano, všiml jsem si toho až po koncertě). Ale Distant dlouhodobě ukazují, proč jsou v deathcorovém světě zavedeným pojmem. A i když nebyl encore, tak na konci aspoň mohlo zaznít pár slovenských pokřiků mířených na zpěváka Alana Grnju připomínající mu, že je náš a my jsme jeho. Takže zazněly i věci jako „Tatrofka" či „Hobluj"

A jestli někdo nemusí potvrzovat svoje jméno, tak to jsou Enterprise Earth. Ti prostě a jednoduše převedli, čeho všeho jsou schopní (teď už i v celkem zaplněném sále). Jednoduše? Vokály Travise Worlanda (a nejen ty) mě donutily si kompletně zablokovat krk. Prostě důkaz naprostého talentu, hudební virtuozity a neskutečných schopností.