Světlá duše prince temnoty

Čerstvě šedesátiletý australský zpěvák Nick Cave vystupuje v Praze nepřetržitě už od 90. let. Koncertoval například v Lucerně, nebo před čtyřmi lety ve sportovní hale na Výstavišti. A teprve až nyní si troufl na pražskou O2 Arenu, kterou hned napoprvé beznadějně vyprodal. A paradoxně s komorně laděným repertoárem, jehož převážnou část tvoří pomalé skladby z posledních dvou studiových alb.

Cave obnažil své bolavé srdce

Pro prince temnoty Nicka Cavea to ale není žádný problém. Naopak. Názorně všem ukázal, že je v něm přeci jen spousta světla. Nedávno prožité trauma ze ztráty patnáctiletého syna léčí totiž prostřednictvím aktuálního turné k desce Skeleton Tree (2016), během něhož naplno obnažuje svoje bolavé srdce a bourá přitom všechna hudební klišé. Ať už jde o riffy nebo refrény. O to více sází na emoce a prožitky. Vše navíc umocňuje jeho výrazný baryton a doprovodná kapela Bad Seeds, která tomuto srdceryvnému marši asistuje.

Zpočátku to vypadalo opravdu na pořádnou tryznu. Večer se totiž rozjížděl velmi zvolna a na úvod zazněly skladby, jež si lze kvůli své monotónnosti v tak velké hale jen velmi obtížně představit. S písní Higgs Boson Blues z předposledního alba Push the Sky Away (2013) nabral ale koncert potřebnou dynamiku, a nakonec se ukázalo, že šlo o výtečně sestavený playlist, s jehož pomocí ze sebe nechal Cave tryskat vše, co se v něm nahromadilo. A dělal to naprosto odzbrojujícím způsobem.

Proměna společné truchlohry v povznášející pocit

Chvílemi se mu dokonce lámal emocemi hlas a neváhal se co chvíli opřít o les rukou natahujících se k jeho tělu. "Cítíte tlukot mého srdce?" šeptal naléhavě, když si tiskl dlaně fanoušků ke své hrudi a prožíval s nimi vzájemné propojení. Bral je za ruce, rozdával úsměvy na všechny strany a plnil do puntíku vše, co si před koncertem předsevzal - proměnil společnou truchlohru v povznášející pocit. Byla to nevšední souhra, jíž stačilo jen úsporné osvětlení s třemi obrazovkami na pódiu, za to s výtečným ozvučením.



Nick Cave si jí také náležitě užíval. Držel se více mikrofonu než klavíru a dělal si s publikem, co chtěl. Počínal si doslova jako čaroděj. Stačil jen nepatrný náznak, aby se v hale rozhostilo hrobové ticho, do jehož prázdnoty se několikrát "rozpršel" jím dirigovaný drobný potlesk. Jednou, dvakrát, třikrát... A tisíce dlaní toho stále neměly dost. Ani Cave. Všichni se v tu chvíli vezli na stejné vlně.

A doprovodná kapela The Bad Seeds? Vrněla jako dobře seřízená mašina, jež nerušila, jen pulzovala s tím, co se v O2 Areně právě odehrávalo. Střídala éterickou melancholii s rockovějšími kousky, a když bylo třeba, tak udeřila jako rozzuřená šelma. Nejvíce z celé šestice přitom vyčníval multiinstrumentalista Warren Ellis s vizáží dřevorubce. Trápil například svoje housle natolik, až ze smyčce lítaly žíně. Mimořádná byla i decentní hra na bicí v podání veterána Thomase Wydlera.

Caveovo poselství: „Žij přítomným okamžikem."

Australský hudebník Nick Cave sklidil v Praze zasloužený úspěch. Nabídl některé starší hity, především pak intimní atmosféru z aktuální desky, z jejíchž osmi skladeb zaznělo v Praze rovných sedm. Svoji dvouapůlhodinovou show přitom nadávkoval tak, aby si fanoušci užili každý moment. Zejména v přídavku, kdy jich pozval na pódium asi stovku. Nickovo závěrečné gesto mezi skladbami Stagger Lee a Push the Sky Away, kdy citlivě sklopil ruku jednoho z fanoušků, jenž toužil po společném selfíčku, byl víc než výmluvný. Jako by mu chtěl říct: „Žij přítomným okamžikem." A než stačil mladík cokoliv odpovědět, Nick jej objal a užíval si spolu s ním i ostatními citovou extázi, která v tu chvíli explodovala a nenechala nikoho na pochybách, že přesně tohle jsou chvíle, na které se v životě nezapomíná.
Autor textu: Roman "News" Zahrádka
Autor fotografií: Jaromír Zajda Zajíček

Playlist

Přídavky