FOTOreport: Svatá trojice Parkway Drive/While She Sleeps/Lorna Shore rozpoutala v Praze metalové peklo!

Parkway Drive se musí nechat, že atmosféru dokážou vytvořit parádní. Jako už tradičně započali svůj set epickým intrem s pochodněmi, kdy kapela vstoupila na několikaúrovňovou stage středem v doprovodu zakuklenců v kápích. Tohle intro si parta navíc (asi pro velký zájem) ještě jednou zopakovala před přídavkem. Nástup frontmana Winstona McCalla byl poněkud divočejší – zpěvák doslova proskočil otvorem v podlaze, aby vzápětí jakoby nic rozpoutal bouři na startovací Glitch.

Kapela představila své nejnovější album Darker Still, vydané teprve den před pražským koncertem. Naživo z něj ale zazněly jen čtyři songy, kromě Glitch ještě Ground Zero, The Greatest Fear a poloakustická titulní Darker Still, při níž se kytarista Jeff Ling vznesl vysoko nad publikum. Symfonický orchestr využili kluci i k velkoryse pojaté Shadow Boxing a v intru. Největší úspěch ale sklidily starší zavedené pecky, jako chytlavá Prey, pozitivně laděná Vice Grip, bombastická The Void nebo recitál připomínající komorně laděná Cemetery Bloom.

Zatímco Lorna Shore ke svému vystoupení žádné zvláštní efekty nepotřebovali a While She Sleeps si stage doplnili barevnými reflektory, Parkway Drive podle očekávání přivezli show ve velkém stylu. Nechyběly ohně a plamenomety, jiskry a petardy, zdvižné plošiny, dokonce i zhasnutí světel v sále bylo koordinované – prostě dokonale promakaná pódiová prezentace, hodná kapely formátu Parkway Drive. Winston skákal a tančil mezi umělými ostny, řval i pěl melodie spolu s fanoušky a čirá metalová energie, která z něj sršela, by nejspíš vyřešila v celé Evropě energetickou krizi na hezkých pár let.

Největší horko ale nastalo, když kapela začala servírovat velmi sytý přídavek. Na divokou Crushed podium vzplálo plamenem, hutné breakdowny a hluboké growly se smísily se šlehajícím ohněm a nastalý chaos pod podiem nejspíš narušil statiku budovy. Diametrálně odlišně pak působila překvapivě skromně pojatá Wild Eyes. Kapela vsadila na sílu hlavní linky a loučila se tak na samém kraji podia obklopená stovkami fanoušků donekonečna nesoucích ústřední melodii.

Winston během koncertu trochu mluvil a hodně děkoval. Děkoval za návrat na koncertní podia, děkoval za ty tisíce lidí, kteří na koncert dorazili, děkoval za úžasné přijetí, jaké se kapele dostalo. Jeho pocity byly oboustranné, což se projevilo jednak podprsenkou, která přistála na podiu, jednak melodií Wild Eyes, která s koncertem neskončila, jako spíš se pomalu vytrácela, jak se lidé rozcházeli, a nesla se s nimi ven na ulici a dolů do metra až do jejich domovů spolu s vědomím, že tenhle koncert nebyl jen dobrý, nebo neuvěřitelně profesionální, nebo skvěle prožitý. Byl výjimečný. Tak jako Parkway Drive.