Stand Atlantic s hosty předvedli show, na kterou se nezapomíná

Štvanice se 27. září 2024 otřásala v základech. Minimálně tedy klub Bike Jesus, kam dorazila dlouho očekávaná delegace z Austrálie. Kapela Stand Atlantic má u nás slušnou základnu věrných fanoušků, což se ostatně potvrdilo i vyprodáním samotné show. Ještě před jejich pražským headlinem nám ale naservírovali chutný předkrm v podobě kapel Slowly Slowly a Honey Revenge. A tak se uvařil jeden z nejlepších lineupů letošní koncertové sezóny.

Pěkné, upřímné a chytlavé. Tak by se dala třemi slovy popsat show kapely Slowly Slowly, na kterou jsem se minimálně já moc těšila. Hudba připomínající něco mezi tvorbou bandy Weathers nebo německých Lonely Spring (a to mimochodem nejen zvukově, všichni tři zpěváci těchto kapel jsou si totiž až strašidelně podobní) byla vlastně mnohem záživnějším rozjezdem večera, než jsme čekali. V pitu se posluchačstvo naladilo na koncertový mód hned od první písničky. A jelo se intenzivně až do posledního úderu bubnů. Aby taky ne, RFP crowd prostě ví, jak pařit. Za nás tedy Slowly Slowly nezklamali, a budu se opakovat – těším se, že k nám někdy zavítají na headline.

Když ale na pódium po Slowly Slowly nastoupila partička Honey Revenge, bylo mi jasné, že tenhle večer bude ještě gradovat. Plní energie a elánu, syrová hudba bohatá na kytary a uchu lahodící bicí (které mimochodem zněly perfektně všem kapelám). Big up, zvukaři. Co víc, zpěvačka Devin Papadol vizuálně připomínala Hayley Williams… a celá diskografie vlastně zněla jako první dvě desky kapely Paramore. Což, minimálně u mě, byla sázka na jistotu. A při pohledu do crowdu jsem se přesvědčila, že tahle energií překypující kapela, má slušně našlápnuto. Ti by se nám na Rock for People 2025 moc líbili, jen tak mimochodem…

Kapelu Stand Atlantic už mnozí viděli třeba na festivalu Rock for People. Jejich headline show jsme se ale konečně dočkali až letos. A vlastně to je možná dobře, protože tahle australská banda zraje s každým koncertem jako víno. Praha je přivítala s nevídaným křikem a otevřenou náručí, což následně zpěvačka ocenila slovy: „Tohle je asi naše nejoblíbenější show, co jsme za tohle turné hráli". Z kotle se ozvalo: „To říkáte každýmu", po čemž následoval hlasitý smích. Vlastně bych jí to ale i věřila, protože to, co fanoušci dovedli v tom úmorném vedru předvést, bylo chvályhodné. Nechyběly moshe, crowdsurfing, lyrics se řvaly z plných plic a publikum vlastně perfektně reflektovalo energii přicházející z pódia.

Setlist byl vskutku našlapaný. Nechyběla klasika Coffee at Midnight, oblíbená switchblade a deathwish, ale ani novinka LOVE U ANYWAY. Energií nabité pasáže střídaly akustické chvilky, kdy klub zahltilo množství rozsvícených světel z mobilů. Kytarista se neúnavně točil, se strunami předváděl doslova krasojízdu, a nejen mně z celé show Stand Atlantic vlastně padala brada údivem. A jestli tohle dovedou na mikropódiu v Bike Jesus, pak je nepochybné, že jim velmi brzy budou slušet velká pódia, kde budou mít prostoru na „vyblbnutí" podstatně více. My bychom jim to vlastně moc přáli, a ani o tom nepochybujeme.

Tahle jízda bezpochyby patří mezi to nejlepší, co letošní koncertový rok nabídl. Už dlouho se mi totiž nestalo, že bych šla na show trojice kapel, které by mě svými výkony tak uhranuly. A ačkoliv jsme z klubu vycházeli až krátce před půlnocí, střihla bych si tenhle zážitek s radostí znovu.