Srdcaři High Vis do Prahy přivezli čisté emoce, vztek a nevídanou syrovost

Rock for People k nám letos vozí jeden geniální koncert za druhým. Že budou High Vis stát na vrcholu mého žebříčku nejlepších koncertů roku jsem tušila ještě před tím, než na Štvanici vůbec vypuklo „ono" peklo. Ačkoliv jsem tyhle vycházející hvězdy ještě naživo neviděla, letošní deska Guided Tour mě více než utvrdila v tom, že tahle kapela do své tvorby vnáší tu největší upřímnost a syrovost, na kterou už dnes jen tak nenarazíte. 

Podařilo se jim ale emoce a zranitelnost textů předat i face to face? To si sakra pište, že ano. A jestli nestačí zmínit, že jsem od prvního songu (který ale vůbec nebyl smutný) utírala z tváře krůpěje slz, pak už nevím, jak lépe tenhle nepopsatelně kouzelný zážitek popsat. Obzvlášť když pak vedle vás na vyvýšeném balkonu sedí rodiče frontmana Grahama Sayle, který s nimi kromě času stráveného na pódiu trávil každičkou minutu, obsluhoval je plzeňským pivem, a nadšeně je představoval každému kolemjdoucímu. 

Ještě před samotnými headlinery večera se ale pódia ujali Pain of Truth. Hardcore punková kapela z New Yorku na nic nečekala, a od prvního songu Praze ukázala, že tady není prostor pro žádné troškaření. Do uší jsme tak dostali pořádnou dávku řevu, obdivuhodných bicích a naprosto luxusních kytar. Skromně přiznávám, že z rukou kytaristy jsem po celou dobu vystoupení nespustila oči, protože předváděl naprosto mistrovské kousky. A kdo by si snad myslel, že tahle parta je domácímu publiku neznámá - v prvních řadách se to hemžilo fanoušky, kteří poslušně headbangovali a texty s nadšením řvali zpěvákovi do obličeje. Ve finále z toho pak vyšla spokojenost na obou stranách, a pro člověka Pain of Truth nepolíbeného vlastně další skvělá kapela do sbírky (a do playlistu).

Když ale hodinky ukázaly 21:00 (a Graham se rozloučil s rodiči a pomalu si to vykračoval směrem k pódiu), bylo jasné, že přišel čas. Ano, dočkali jsme se, pražská premiéra High Vis je tady. A stylovější zahájení, než právě songem Talk for Hours, si britští srdcaři snad ani vybrat nemohli. Čisté emoce z frontmana intenzivně proudily směrem k publiku už od prvních slov. Ano, tak intenzivní, že jsem vytahovala z kapsy kapesník a z tváře utírala slzy, čemuž mimochodem nenapomáhali ani poblíž sedící rodiče, kteří svého syna pozorovali s neskutečným zájmem a pyšným výrazem v tváři. Pod Saylovou schránkou tvrďáka se totiž skrývá duše nesmírně vděčného kluka, který hrdě reprezentuje pracující třídu, jejíž byl ještě do nedávna součástí.

„Je mi 38 let a jsem neskutečně vděčný, že tu můžu být a plnit si sny. Děkuji rodičům, že mě od mala podporovali v tom, co dělám. Ještě před pár lety jsem chodil každý den do práce. To, že tu teď před vámi stojím a sdílím s vámi texty, které mě staví do zranitelné pozice, je pro mě něco, čeho si neskutečně vážím," pronesl před pražským publikem zjevně dojatý Sayle.

A dojaté bylo i publikum, které se stejným zápalem hltalo každý další song. Když totiž přišlo na nejznámější Walking Wires, zpíval snad celý klub. Úderná 0151 pak sváděla k prvním větším moshpitům, Mob DLA z nové desky jakbysmet, a během prvních tónů čerstvé novinky Mind's a Lie už nadšeně jásal celý kotel. Pro mě osobně je tahle pecka jedním z nejhezčích počinů letošního roku.

Marně se snažím vyvarovat opakování slov syrovost a upřímnost, ale chemie mezi High Vis a pražským publikem k těmto formulacím zkrátka svádí. Tahle show totiž měla všechno. A jestli existuje definice slova „perfektní", byl by to pro mě právě večer na Štvanici s High Vis. Jen co koncert skončil (a že si tahle parta vysloužila pořádně dlouhé a hlasité ovace) jsem se šla provětrat na vzduch, a zmohla se jen na jedno hlasité, emocemi natřískané WOW. Protože po téhle show budu bradu sbírat ze země ještě pěkně dlouho. Děkujeme Rock for People za další krásný zážitek. O téhle kapele se bude jednou ještě hodně mluvit...