Skupinové foto jako základ tuzemského folkového písničkářství

Pavel Dobeš je samorost a ojedinělý úkaz naší hudební scény. Ostrawak razowity stihl vydat své debutové, nonkomforní album Skupinové foto ještě před pádem komunistů v listopadu 1989. Spojil v něm nenáročné legrácky se společensky angažovanými protestsongy, vždy postavené na výrazných melodiích, propracovaných verších, typické dvanáctistrunné kytaře a nepřehlédnutelném zpěvu. Není se co divit, že touhle magií řada písní téměř zlidověla, přesto jejich autor nikdy ani zdaleka nedosáhl na popularitu jiných popfolkových písničkářů.

"... Jarmila, vždycky mi radila …"

Kdo by tyhle verše, ve své době v podstatě prostonárodní, neznal. Postupem času text sice ztratil na aktuálnosti, vždyť je ironickým výsměchem zatuchlé socialistické podnikové kultuře druhé poloviny osmdesátých let, ale na vtipu neztratil ani vteřinu přerušené práce i po téměř čtvrtstoletí. To se Zapomenutým trumfem je to (v dobrém myšleno) horší, protože Dobeš ho zpívá (jako několik dalších kousků) v kouzelném ostravském dialektu – pro plné pochopení tohoto zběsilého hornického závodu je potřeba opravdu pozorně poslouchat.

A stejně jako se střídají skladby (doslova) ve dvou jazykových mutacích, střídají se i ty veselé se smutnými a bezstarostné se společensky angažovanými. Dobeš je za sebe pokládá do pestré a zábavné skládačky, aby ani chvíli nenudil a zároveň donutil k zamyšlení. K vrcholům tohoto přístupu patří nejprofláklejší kusy: zahloubaný, pokrokářský výlet do historie velkých lidských objevů Zum-zum II („…Nejde mi to do kebule, zum-zum, nejde mi to na rozum."), tklivá lyrická freska Souhvězdí žab a milostný opus Něco o lásce („…U ženských je to přímo námět na horor.").

"... Vénu sesbírali ráno na poli…"

Album Skupinové foto však skrývá i jiné perly – aby ne, vždyť Dobeš na něj vybral to nejlepší ze své dosavadní tvorby 80. let. Večer na disku je rozpustilá kritická satira tehdejších poměrů skrze rozhovor s roztomile žvatlajícím anglickým mechanikem firmy IBM. Inovovaný Král Šumavy poeticky pojmenovaný O Pilníku, Svidříku, Vénovi a Hedvice je nesmírně tklivá, romantická balada s úžasným klávesovým doprovodem (možná nejlepší Dobešova píseň vůbec). A Calvera (melodicky neskutečně vlezlé) pokračování westernu Sedm statečných, plné vtipných narážek a podivuhodných hlášek („…Můj kolektiva dneska těžko schrastí práci, drancování v malém už se nevyplácí.").

Skupinové foto, nahrané mezi jary 1987 a 1988 v Kratochvílově studiu Budíkov (tedy pět let po autorově sólové koncertní premiéře), doslova žhne neopakovatelnou atmosférou a ryzím písničkářstvím. Dobeš na desku vyzpíval snadno stravitelnou a nakažlivou formou pocit marnosti a zároveň vzdoru tehdejší doby. Základní principy ve fungování mezilidských vztahů se prostě nemění a proto deska nemusí sloužit jako pouhá vzpomínka pro pamětníky, naopak, může oslovit i současné posluchače. Jak zpívá autor: „…A jenom budík mi zvoněním naději dává, že rozum zas nalezne svůj klid, jsem přece člověk, copak jsem žába? Vždyť já se přece mohu probudit."